úterý 5. května 2015

VOLBA VHODNÉHO KONÍČKA

Měla jsem seznam co nikdy, ale opravdu NIKDY, nebudu dělat svému dítěti. 
Nutit ho do volnočasových aktivit, které baví mě, byl jedním z bodů. 
Porušila jsem ho, když Mia měla necelé 3 roky. Tehdy jsme totiž začaly jezdit "na koníky".


Koně byli vždycky mojí láskou, i když nuceně skrytou (v dosahu nebyla žádná stáj a rodiče mé nadšení nesdíleli). Ač jsem nějakou dobu dojížděla na jízdárnu a kdykoli jsem potkala vhodnou čtyřnohou oběť, drápala jsem se do sedla, stále to nebylo ono.

Když mi kolegyně z práce řekla, že chodí s dcerkou jezdit, hned jsme se k nim přidaly. "Vztah ke zvířatům je třeba pěstovat odmala", omlouvala jsem si porušení svých vlastních rodičovských přikázání, "dítě se naučí disciplíně a zároveň jí tím zajistím sportovní vyžití..." (jsem totiž totální sportovní antitalent a mám obavy, abych nepřenesla negativní vztah k pohybovým aktivitám i na svého potomka).

Kolegyně s dcerkou časem odpadly, ale my už jsme u koní  zůstaly...

S majitelkou stájí a její rodinou jsme téměř srostly. 
Slavíme spolu narozeniny, Vánoce, trávíme prázdniny. 
Kdykoli můžeme, vyrážíme ke koníkům. 
Mia koně nemá jako zálibu, bere je jako samozřejmou součást našeho života (něco jako morče, jen trošku větší). Raději než ježdění je vodí (manipulace s kýmkoli je vůbec její velké hobby a když je dotyčný větší než ona, získává to nádech dobrodružství).
Jestli budou koně Miiným koníčkem, to nevím, každopádně jsme tam obě šťastné. A o tom to asi je... 



Žádné komentáře:

Okomentovat