TŘI MĚSÍCE

Tři měsíce mi trvalo, než jsem si dala život do pořádku. První čtvrtletí roku 2017 mi dalo zabrat po všech stránkách a asi nemám momentálně chuť se k tomu vracet a detailně to rozebírat. 

Možná se k něčemu vrátím - a nebo taky ne.

Píšu to spíše jako vysvětlení pro ty, co mě postrádaly (děkuji Alenko a Alice, že na mě pořád myslíte:-)).

Za tu dobu, co jsem blog ani jednou neotevřela jsem ovšem stihla (odpusťte poněkud nesourodou rekapitulaci předchozích událostí):

- oslavit ve dvou kolech Miulininy 7 narozeniny - sice ne v tak velkém stylu, jako loni, ale přece... 

 

(Ta osvětlená kostka na fotce níže je dort. 

Jeho netradiční a komplikovaný zrod vám popíšu v jiném příspěvku...)

- po dlouhé anabázi jsem taky zvládla najít si novou, skvělou práci, kde můžu realizovat všechny své nápady, kde mám báječné kolegy a kterou mám navíc jen asi 5 minut od bytu (na mém ranním chaosu při vstávání a příchodech na minutu přestně s ještě mokrými vlasy to ovšem nic nemění). Snad jsem tímto nadšeným vyznáním svého pracovního štěstí nic nezakřikla.

- na doporučení muže mé kamarádky jsem se přihlásila do spolku včelařů. Ještě nevím, co v tomto směru mám očekávat, nicméně, medu není nikdy dost.

- daří se mi pomalu rozjíždět (v malém) své vysněné grafické ministudio - takže vyrábím svatební oznámení a polepy na auta a kreslím a lidi se kupodivu stále ozývají a něco potřebují - což mě těší. Nemám v tomto ohledu žádné zásadní ambice, jsem prostě ráda, když se někomu moje věci líbí a moc toho stejně nestihnu...

- letos konečně vyrostl hrášek - tato, pro ostatní zcela běžná záležitost, je pro mě téměř jako výhra v loterii, protože předchozí tři roky ho:
    a) vyzobali holubi
    b) vůbec nevzešel
    c) uschnul.
Letos se mi mé osazení zahrady poprvé uchytilo a vypadá to na slibnou sklizeń. Očividně i kozel-zahradník má občas zelené prsty.

- zase jsme zahájily maringotkovou sezónu. Já to prostě miluju.

 

Jen je třeba občas posekat trávu, protože se nám v ní ztrácejí psi.

 

Takže - Kavanzo vjíždí znovu na scénu a je v zpět v plné polní. 

 Těšte se na další příspěvky z okolí brněnských luhů a hájů.

PRNDĚLÍ

Kdykoli jsem v pondělí potkala ve výtahu mou dokonalou sousedku Andreu, pokaždé mi s despektem a zoufalství v hlase sdělila: "A zase je to tady: Prndělí..." Způsob, jakým název onoho prvního dne v týdnu vyslovila mě pokaždé pobavil, ale zároveň přesně vystihoval nechuť, s jakou jsme obě ráno opouštěly vyhřátou postel abysme se vydaly v plné polní vstříc celému pracovnímu týdnu. 

Za těch sedm let jsem si na tento rituál poměrně zvykla a pokud by se Andrea nepřestěhovala o pár ulic vedle, natrvalo bych ho přiřadila ve svém životě do kategorie příjemných maličkostí, které mi zpříjemňují třeba právě "Prndělky".

 Dnes se toto prndělí projevilo v celé své ošklivosti a od rána mi to dává sežrat. 

Např. skutečnost, že moje vlasy žijí svým vlastním životem a v noci zřejmě pořádají divokou párty, které se já neúčastním, mě  normálně již příliš nerozhodí. 

Bohužel bych chtěla v nové práci přesvědčit své spolupracovníky, že jsem úžasná, nádherná, všechápající, spolehlivá a včas chodící bytost, což s hlavou jako koudel nejde. Když se hned po ránu snažíte z chemlonu vytvořit cokoli (opravdu cokoli) na co by se dalo koukat, bohužel marně a ještě kvůli tomu naberete skluz, který je navíc umocněn ranní zácpou (ne mou, ale tou na silnicích), do práce dorazíte s jazykem na vestě a příprava porady, kterou kolegyně bravůrně zvládá za 15 minut (a ještě u toho míchá kávu) vám trvá 40 minut (a ještě s chybou v součtu) ... no prostě ze zářící bytost vypadá trošku jinak.

Po cestě do staré práce (kam z nějakých nepochopitelných vnitřních pohnutek neustále docházím vypomáhat, než si někoho najdou) jsem dostala pokutu za rychlou jízdu. Omluva, že jsem spěchala, zřejmě strážníkovi nepřipadla dost originální. 

(Už aby bylo jaro a já mohla přesedlat do mého pomalejšího vozu.) 

Doma jsem zjistila, že jsem stále ještě nedostala výplatu ze staré práce, takže nemůžu zaplatit onu pokutu.

Na protest jsem místo oběda snědla pytlík gumových medvídku (ne, zhubnout opravdu nebylo moje novoroční předsevzetí...) a půl tabulky studentské pečetě (příchuť hruška - doporučuju). 

To mě vzpružilo natolik, že jsem k večeři uvařila zeleninovou polévku, kterou jsem následně slila do dřezu (nedala jsem si pod cedník hrnec). Vzápětí jsem mé věrné a oblíbené zákaznici - právničce  poslala náhled inzerátu se špatným ořezem. 

Jinak jsem naprosto duševně zdravá - určitě za to může to Prndělí.  

BEATLE

Ve čtvrtek ráno vyrážím do práce. 

Broukem. 

Nastartuju - ručička benzínoměru (nebo jak se ta věc jmenuje) se začíná přibližovat k červenému poli - je třeba natankovat. 

Tankování mi nejde. 

Mám problém rozpoznat, na kterou stranu točit klíčem a na kterou víčkem od nádrže. V praxi to probíhá tak, že stojím u stojanu, všichni na mě civí a já půl hodiny otáčím klíč všemi různými směry a nejsem schopna otevřít nádrž. Pak už to psychicky nevydržím, a jdu požádat chlapa opřeného o zeď benzínky, nevěřícně zírajícího na "další neschopnou ženskou". 

Dojde k broukovi, jednou otočí, otevře a tiše se uchychtává. 
Za ty roky už mi to nevadí. Už jsem si zvykla. 
Na orientaci jsem prostě dement, i když se jedná jen o směr otočení klíče. Chybí mi patřičná část mozku - a to zcela. 

Abych předešla předchozímu scénáři, chystám si nádrž už v garáži. Odšroubuju víčko (stejně frajersky jako chlap) a položím ho na sedadlo.

Vyrážím. 

Po 500 m (cca 200 m od benzinové pumpy) brouk škytne a vypne. 

Zcela bez varování a dovolí si už znovu nenastartovat. 

Trošku blokuju trolejbus. 

Volam klidným hlasem kamarádovi, co má stejnou cestu do práce.

Žádám, zda-li mě může odtlačit. 

Může (celé mé okolí už si zvyklo, že je v pravidelných intervalech žádám o roztlačení/odtažení).

Dojede na motorce. Společnými silami nažducháme stávkaře do protisměru a zaparkuju. 

Tvářím se, že je to normální (jinde místo není). 

 Sedám na motorku bez helmy, s kabelkou přes rameno (stále se tvářím, že je to normální) a nechávám se odvézt do práce.

Večer jedu do Prahy na koncert jednoho z Brouků. 

Doufám, že mise bude úspěšnější a že ho taky nebudu muset odtlačit. 

 PS: Zůčastněný kamarád mi pro příště doporučil tento způsob zastavování kolemjdoucích "tlačičů".  Jen si nejsem jistá, jestli když já se vysvleču do plavek, jestli mi někdo zastaví. 

MŮJ ŽIVOT S BROUKEM

Řídím ráda a s vášní. Tedy hlavně v létě.  

Jezdím zásadně po okresních komunikacích -  jsem ohleduplný řidič a nemíním  jízdou po dálnici znervózňovat majitele o 50 let mladších aut. Rychlostní rekord totiž s broukem asi neprolomím. 

Zato miluju výlety se staženými okýnky (díky nižší rychlosti si tento luxus můžu dovolit),  pobrukování motoru a občasné mávání okolojdoucích milovníků veteránů (někdy to nejsou milovníci, jen se mě snaží upozornit, že na střeše vezu např. zapomenutý šanon, případně, že na zadním nárazníků stále trůní piknikový koš…).  

Letos někteří i troubili. Ukázalo se, že opět nejde o nadšence VW Beetle, ale prostě mi cca půl roku neblikaly blinkry,  takže jsem odbočovala, nic netušíc, neblikajíc…

Se snižujícími se teplotami  se snižuje i moje vášeň pro jízdu. Broukovi taktéž.  

Při startování podivně chroptí a rozjíždí se trhavými pohyby.  

Ve chvíli, kdy broukovi zamrznou okýnka úplně, je i má touha kamkoli jet,  na nule.  

Malý stěrač předního okna nezvládá funkci ledoborce a tak musím kreditní kartou vytvořit na předním skle průhled, který má tendenci se za jízdy opět  zmenšit. 

Jestli jsem majitelkou i zadního stěrače, to si momentálně nedokážu vybavit.  

Ostřikovač nepomůže, většinou je taktéž zamrzlý.  

Navíc se brouk  příliš nezajímá o tepelný komfort  pasažérů v jeho útrobách, při cestě do práce začíná topit ve chvíli kdy vjíždím do brány svého zaměstnání, takže je třeba vzít na cestu si jaegrovo spodní prádlo a do termosky horký čaj – bohužel bez rumu.

Termosku doporučuji, značně usnadňuje rozmrazování skel. Nejlepší je ji při okamžitě při dosednutí na ledové kožené sedadlo  rozšroubovat, trošku upít  a lepicí páskou ji přichytit pod přední okno . Jen musíte dát pozor na vyrovnání teplotních rozdílů – jak auto uvnitř zapáříte (myslím tím větší únik páry z termosky), viditelnost ven se opět snižuje na nulu….

Deka navíc se taky hodí (používám piknikovou, která má v autě trvalé místo). 

Stačí jedna, spolujezdec se zahřeje při roztlačování těžce se  rozjíždějícího veterána.

Broučí specialitou je topící mřížka pod předním sklem, která, jak jsem psala výše, příliš netopí, zato, pokud napadne sníh, vystřeluje při jízdě sněhové vločky (na podzim kousky spadaného listí) do očí řidiče a spolujezdce (vzít si na cestu lyžařské brýle je více než vhodné).  Z tohoto důvodu je nutné před vyjetím zbavit kapotu sněhu. 


Letos o tato dobrodružství na cestách zřejmě přijdu.  

Brouk potřebuje přelakovat kapotu a tak na jeho místo přes zimu nastoupí mladší kolegyně liška – VW FOX. Snad tu zimu s liškou nějak odjezdíme a na jaře nás zase potkáte v plné polní na trati. 

NEPÍŠU...

... protože kreslím. Podzim je tak inspirativní... 

Chtěla bych svoje obrázky víc využít. 

Nápadů mám spoustu, jen času málo. 

Ale všechno postupně přijde, o tom nepochybuju.

No a taky jsem si udělala radost. 

Nemusím stát pořád za hledáčkem foťáku já... ;-)

Takže:  Já a můj brouček

NAŠI KLUCI

Znám jeden kouzelný domeček...

... kde se loni v březnu ve stejný den kobylkám Milce a Johance narodila dvě rozkošná hříbátka - kluci poníci...

 
Torbík a Maty.

Za rok oba vyrostli...

... a tak musejí do světa. 

Páteční loučení bylo těžké. 

Snad se budou mít na loukách u Znojma dobře.