IDIOT

Myslím, že Fjodor Michajlovič Dostojevskij pojmenoval svoji knihu po mně. 

Občas mi připadá, že mi chybí nějaké důležité centrum v mozku. 

To, týkající se čísel, orientace a časových údajů. 

Z matiky ani zeměpisu jsem sice nepropadala (zázraky se dějí a sláva memotechnickým pomůckám a mojí spolužačce a kamarádce Staně), ale čísla mi v hlavě neulpívají a termíny už vůbec ne (a to mám paměť poměrně dobrou - Miu stále ještě drtím v Pexesu).

A tak se stává, že jedu na  koncert, který začíná v 18.00 hod až v osm večer a hrozně se divím, že kapela už uklízí nástroje (osmička jako osmička...), k zubařce dorazím o měsíc dříve, protože se mi plete červen a červenec (a středa a sobota odjakživa taky - naštěstí v sobotu zubařka neordinuje). 

Nejsem schopna si zapamatovat rozměr formátu A4, ač ho několikrát denně ťukám do počítače a není radno mě opouštět nebo mi měnit již známou trasu, protože hrozí, že už se nikdy nevrátím. 

Vedu do školky dítě převlečené za anděla týden před besídkou (parádně jsem tím ovšem znervózněla ostatní matky v šatně), a vyfouknutá vajíčka odevzdáváme 2 dny po Velikonocích.

Jezdím na oslavy v době, kdy nikdo nic neslaví,

nevím, kdy jsou státní svátky, první jarní den a kdy začíná podzim. Ač jsem poměrně slušně německy a anglicky hovořící, měsíce v obou jazycích stále odpočítávám na prstech. 

Nepamatuji si narozeniny svých blízkých ani těch vzdálenějších (raději dávám dárky v průběhu celého roku - třeba se trefím). 

O jmeninách raději ani nemluvím...

   Snažím se víc soustředit. Snažím se naučit se to nazpamět.

 Snažím se s tím žít. 

Moc to nejde.

Poslední faux pas nastalo dnes, když jsem naší budoucí paní domácí v naplánovaném  výletu do Malagy podruhé zaslala stejný čas s tím, že nám změnili čas příletu. 

Zmátlo ji to a důrazně mě žádala, abych prověřila, kdy přesně přistaneme, protože v 15.15 jsme měli přistát původně...

Má pravdu. 

Změnili nám čas odletu, nikoli příletu.

To jsem prostě já.

Mozek plně kompatibilní se slepičím.

 

 

DUBEN

Ještě vás musím prudit květenou. Je to taková nádhera, co za chvilku nebude, tak si ji musíme užít. 

V dubnu prý umírá nejvíc lidí. 

Nechtěla bych umřít v dubnu a přijít o tu krásu.  Jako pan Miloš Forman.

Je mi to líto, byl mi sympatický jako člověk a už nenatočí žádný nový film.

Goyovy přízraky (vlastně Goya i bez přízraků) a Přelet nad kukaččím hnízdem patří do mých top 10 už dlouho.

PS: Asi budu muset dělat posty kratší a častější. Odehrává se spousta malých epizod, o kterých nemám čas se příliš rozepisovat a tak mnohdy upadnou v zapomnění dřív, než je stihnu zvěčnit.

KRITIKA

Blog píšu pro radost. 

Proto sem nedávám příliš kontroverzní témata. 

Aby se to nezvrhlo. 

Aby na mě někdo nezačal útočit a nedošlo tu k konfliktu. 

Od malička totiž nesnáším konfliktní situace. 

Neumím je řešit. 

Neumím se bránit, ani oponovat. 

Hádce se vyhýbám jako čert kříži a kritiku těžce snáším. 

V první fázi mě vyděsí a pak z ní vyvozuji závěry typu: měla jsem to udělat líp, nejsem dost dobrá, zase jsem to po..., jsem já to ale kus telecího.

Ale proč tohle píšu:

Jala jsem se opět doma přemísťovat nábytek. 

Zlehčuji, provzdušňuji a uvolňuji prostor.

V rámci toho jsem se potřebovala zbavit cívky, o jejíž výrobě jsem tu kdysi psala (teď však ten post nemůžu najít).

Pro představu, toto je ona.

Vložila jsem tedy milou špulku k prodeji na jeden server za 1000,- Kč. Vzhledem k tomu, že jen lano na omotání prostředku cívky stálo 600,- Kč, nepřišla mi cena nikterak přemrštěná.

Vzápětí však začaly vyskakovat komentáře typu:

"1000,- Kč za toto?" 

"To mít v obyváku, připadnu si jako na stavbě." 

"Dnes už může být umělec každý" (k tomuto komentáři bych jen podotkla, že jsem nikde nepsala, že jsem nebo nejsem umělec, prostě jsem jen prodávala cívku) 

Tak teď nevím. Chápu rozdílnost vkusu v rámci populace. 

Dokážu pochopit i to, že někomu může připadat jako kýč (zvláště při oblibě norských interiérů, které jsou v ČR prezentovány jako černobílé). 

Rozumím i tomu, že spousta lidí (včetně mého muže) v tom vidí jen natřenou cívku na elektrikářské kabely.

Ale proč mají lidi potřebu se vyjadřovat i k věcem, které je neoslovují, nelíbí se jim nebo se jich vůbec netýkají? 

Je to všeobecný trend nebo na netu existují "čističi", kteří mají za úkol kontrolovat, estetiku vkládaných předmětů na internet a v případě vložení, dle jejich názoru, nevkusného kousku, příspěvku či komentáře mají za úkol viníka atakovat? 

Sleduju tuto tendenci už dlouho na různých blozích. Některé byly dokonce díky aktivitám těchto "čističů" ukončeny, uzavřeny a předpokládám, že pisatelky dodnes chodí kanálem, sypou si popel na hlavu či studují příručku s názvem Harakiri v praxi. 

Ano, tak kruté mi někdy komentáře připadají (a to nebyly mířeny mým směrem).

A tak přemýšlím. 

Byl můj inzerát tolik popudlivý? Zašla jsem příliš daleko tím, že jsem si dovolila prodat vlatní výtvor? Je to opravdu taková hrůza, že jsem nelibě "vzrušila" část populace? Co si to vůbec dovoluju? 

Nebo jsou lidé prostě zlí? 

Musí se do ostatních navážet a ubližovat? 

Nevím. Třeba jsem jen vztahovačná, mentálně nedospělá a bůhví co ještě.

Každopádně pro mě je přirozenější držet jazyk za zuby než plivat oheň a síru.

HOWG