BLOG MÁ ROK

Nechápu, že mě pořád baví. 

Většinou u ničeho pravidelného nevydržím - nezvládnu ani dobrat antibiotika, či mazat si každý večer obličej krémem (připouštím - nepíšu zase tak pravidelně). 

Unikla mi jeho podstata. 

Je o dětech? (Když mám jen jedno a navíc je to spíš parťačka, než dítě a když se správnou výchovou neustále válčím?)

 O cestování?(To nestíhám zaznamenávat a navíc, s mým orientačním smyslem?)

O vaření? (Tři recepty za rok... asi neee.)

O vyrábění? (Ze slova "tvořilka" se mi dělá vyrážka a mé nahodilé pokusy... pravda, občas něco vznikne.)

O interiérech taky není - spousta barev a věcí v naší domácnosti by mohla způsobit explozi monitorů či srdeční zástavu všech milovníků černobílých kombinací a čistého zen stylu. 

Není to ani fotoblog. Můj špičkový foťák se v mých rukách stává krabičkou na úrovni lepšího automatu. Vím jak ho zapnout a občas zaostřím. Ani fotokurz mě však nepřiměl používat kreativní tlačítka a potlačit nastavením pozadí fotografovaného objektu. Měla bych si své pozadí nakopat, ale prostě... nemám na to buňky. 

O módě? Dělala jsem si čárku, pokaždé, když jsem zmínila jakýkoli kus oblečení a... ani jednou vážení...

Grafika taky trošku pokulhává a do boční lišty neumím přidat příspěvky úhledně roztříděné podle témat... 

Návštěvnost taky není nikterak závratná, ale aspoň mi tu pořád někdo neblomcá a ti, co se vracejí už jsou skoro jako rodina (že Ali ;-)).

Nemůžu prostě radit nikomu a v ničem. 

Můžu jen psát o tom co se děje v mém okolí (většinou s třítýdenním zpožděním, protože to nestíhám), fotit, když je světlo a kreslit, když mám čas.

Takže píšu jen tak - bez talentu, bez ambicí, pro radost sobě a třeba i někomu jinému.

No a dnes už je to rok... Takže všechno nejlepší. 

 A protože dort nezvládnu, tak aspoň šátečky, dle receptu mé babičky.

No a protože jsou opravdu rychlé a jednoduché, tak si recept pamatuju a ráda se podělím (a tím zvýším počet receptů za rok ze tří na čtyři).

Takže připravte se:

1 máslo

1 tvaroh (odtučněné nebrat)

250 g hladké mouky

Smýchat, vyválet (podsypávat moukou), nařezat čtverečky, naplnit marmeládou - do té přidám trošku namletých piškotů, aby nevypochodovala při pečení ven (což se mojí babičce samozřejmě NIKDY nestalo, ovšem mně, před objevením piškotové spásy, pokaždé).

Nepotírat, dát péct (na pečící papír), vyndat, pocukrovat a pak už jen bránit vlastním tělem před útoky ostatních členů rodiny. 

MILÁČEK ALBRECHT

Mít v práci povinnost cestovat je sice někdy průda, ale když se oprostíte od hodin strávených v autě a neustálého vybalování kufrů, pozitiva převažují. 

Hlavně to, že vidíte kus světa. 

Ne vždy se poštěstí dostat se do centra města, takže někdy se tento "kus světa" scvrkne na výstavní halu a hotel, ale občas...

Občas se prostě zadaří a je z toho perfektní výlet. 
Třeba do Norimberku.

Za mým milovaným Albrechtem Dürerem. 

Mimo to, že od okamžiku, kdy mě babička ukázala jeho rytinu nosorožce a malbu zajice jsem jeho rytinám a malbám propadla, tak na stará kolena se mi líbí i sám Dürer jako chlap (a to mě ti s dlouhýma vlasama nikdy nebrali). Albrecht byl fešák, vzdělaný a jako bonus i zcestovalý. 

Ani vyvdat jeho dům (1 + mooooc) by nebylo k zahození. Jen by bylo třeba zbavit se turistů a odstanit dole tu paní, co prodává lístky.

Interiér taky ujde, i když vybevení je trošku starší (asi 500 let).

Ale hlavně... ta dílna a ateliér... Nádhera.

Nahotinky bych mu zakázala, musel by se věnovat studiu zvířat a náboženských motivů... :-)

Škoda jen, že nás dělí víc jak pět století.

Jak budu mít čas, tak si ho zkusím alespoň namalovat...  

OSPALEC

Mia je ospalec. Po mě. Ráno mrzutá. Jako já. 

 

A tak aby se jí líp spalo (a následně vstávalo), vylepšila jsem hotelový povlak na polštář, který jsem omylem sbalila při balení na hotelu v Řecku (uklizečka ho zapoměla zřejmě na posteli při převlékání postele a já jsem ho přibalila s věcmi do kufru a zjistila to až doma)

 

Posloužil při zkoušce nových fixek na textil. 

Musím konstatovat, že jsou skvělé a nemusí se zažehlovat. 

Jen jsme někde ztratily červenou...

Nevím, jak dlouho si ho užije, protože látka je už dost sepraná, ale chvilku dělat radost bude. 

Dobrou noc. 

SOBOTNÍ RÁNO

Není nad sobotní slunečné ráno, kdy nemusím (ale můžu) vstávat, 

kdy si stihnu uvařit kávu (a dokonce ji i v klidu vypít).

 Kdy můžu v sledovat klíčení (čti: koukat bez výčitek do blba)

a krmení divé zvěře (čert se ještě nestihl učesat, tak má trčku na hřbetě).

V budce je opět nával.

Jedno sobotní ranní latté i pro Vás - krásný víkend. 

JAK SE FOTÍ PEPA

Víkend jsme lenošili. U přátel, co mají psa, jako by z gramofonové desky vypadl. 

Jmenuje se Pepa a je to kliďas.

 A tak jsem prostě musela...

Ne příliš povedená fotka Pepy (jeho páníček mi naléval starou whisky, tak mi nešlo příliš ostřit).

Pepa po ořezu...

dokreslit gramofon a vyfotit...

Voila - finální kompletace :-)

A kde byl Ota? Ten zůstal doma. 

Ač velikostně i věkově podobní, prostě se nesnesou a při setkáních lítají chlupy. 

I v jejich pokročilém věku 14 let. 

Neuvěřitelné...

DŘEVĚNÁ CÍVKA

Válela se na OBI a Poláci si na ni odkládali hrnky s kávou. 

Pak ji naložili do vozíku a vezli ji směrem skládka. 

Nemohla jsem ji tam nechat  - vyrvala jsem ji ze chřtánu kontejneru. 

Je moje. Může být vaše.

Zaslouží si další život v kruhu rodinném. 

Čtyři dny práce, plechovka laku, 7 m lana, tuba zelené barvy a papír z Anglie. To všechno padlo na její nový kabátek. Myslím, že jí to sluší. 

K mání je zde. A bude ještě jedna...

ŠTĚSTÍ

Nerada bych to zakřikla, ale odmalička mám štěstí. Jde o maličkosti. Když přijdu na zastávku, okamžitě přijíždí trolejbus. Ve finanční nouzi většinou najdu v kapse zapomenuté peníze. Svítící kontrolka motoru na palubovce mého auta je omyl (to mi řekl minulý týden můj mechanik a poté ji přelepil neprůhlednou páskou). 

No a když přijedu do Trenčína na služební cestu, zrovna mají masopust... Jsem prostě nedělňátko.

Po dotažení všech povinností na OBI mi bylo líto opustit toto město neprozkoumané a tak jsem si naordinovala volnou sobotu s prohlídkou města a hlavně místního hradu. 

A stálo to za to. 

Po výšlapu na hrad bylo vidět celé město v plné kráse.

A zároveň byla skvělá příletižost si užít na hradě probíhající masopustní rej a ochutnat místní speciality.

Samotný Trenčanský hrad - ten je krásně opravený a stojí za prohlídku i s výšlapem 86 schodů na nejvyšší věž (s ještě lepším výhledem).

Stejně tak, jako celý Trenčín, který je plný úžasných kavárniček a na náměstí má kašnu s vodníkem. 

A příště reportáž o DIY opravě dřevěné cívky, získané v Trenčíně.

Těšte se. 

DEKO TEAM

Zase týden na služební cestě na OBI.  Tentokrát v Trenčíně. 

Jako šéfová 3 členného DEKO TEAMU (tak nám říkali). 

Hlavní vedení Němci - bylo třeba překládat, kam co nalepit nebo pověsit.  Občas to vypadalo, že se půjdu pověsit taky. 

Zvládlo se to. Naštěstí. Díky mým báječným třem členům a 56 odpracovaným hodinám za 5 dnů. 

Takže teď už vím, že:

1) Příště nedám na své kamarádky a nenechám si nalakovat nehty. Aceton, používaný na čištěný grafiky, lak krásně naleptal a na nehty se mi nalepil veškerý binec z celého OBI, který následně nešel z nehtů dolů. Na nový módní trend to asi neuhraju...

2) Z nějakých důvodů si Němci mysleli, že magnet drží na dřevě. Možná v Německu. Na Slovensku ne. Všechny popisy zboží dorazily na magnetické folii, zatímco plochy na lepení byly z překližky. Nedržely. Jistila to sešívačka a oboustranná páska.

3) Poláci (nebo aspoň ti na OBI), nebyli příliš pracovití. Ba co víc,  měli tendenci se ulívat a zašívat. Ti co se neulívali a nezašívali, byli schopni vyrobit toto:

A tak možná bylo lepší, když se ulívali. Vznikalo méně škod.

4) Grafika se tiskla v Maďarsku. Místo v pondělí dorazila ve čtvrtek a nápisy typu "kleště na slinné větve" byly na denním pořádku. A tak mě uvítací banner "Vítáme Vás v OBI Prešov" vůbec nepřekvapil, přestože jsme byly v Trenčíně. 

5) Jako příští vůz si pořídím zdvižku - je krásně oranžová, ekologická (jezdí na elektřinu) je to kabrio, dobře se řídí a člověk získá trošku nadhled.

6) Trenčín je krásné město. Ale o tom až příště. Pro dnešek dobrou.