pátek 31. srpna 2018

MALÝ MIKULÁŠ

Obě ho milujeme od malička. 
Já i Mia. 
 Malého Mikuláše a jeho kamarády Celestýna, Fridolína, Valentýna a vrchního dohlížitele Polivku.

 
 A tak jsme musely vidět výstavu jeho stvořitele Sempého ve vile Pellé v Praze. 
Pokud jste nestihli, můžete se pokochat alespoň na fotkách (ne moc dobrých, protože za sklem). 
Fascinují mě obrazy, před kterými můžete hodiny studovat detaily.
Ta jednoduchost a přitom preciznost a propracovanost...



Miulína mé nadšení sdílí:
 "Holčičko, jestlipak ses o prázdninách učila?" ptá se vrchní dohlížitel Polívka:

Pokud Vás také mistr Sempé svými ilustracemi nadchl, kupte si malého Mikuláše v knižní podobě. 
Určitě Vás jeho lumpárny pobaví, i když už jste (stejně jako já) trošku jiný ročník.

čtvrtek 30. srpna 2018

NEPÍŠU

Nepíšu, protože makám. A to jako hodně.  
Třeba na tomhle jídelním lístku (kdyby jste měli cestu do Brna na Orlí, tak ho jděte Na DNO okouknout). 





Nezdá se to, ale ladění nám vzalo skoro měsíc. 
Teď ještě dodělat anglickou verzi.
S Miu nám dělá po večerech společnost pan Holmes. 
Většinou usnu dřív, než odhalí vraha. 
Ještě že mají Mia i Sherlock se mnou svatou trpělivost.

 
Snad se zmůžu na něco delšího z cest, kterých jsme letos podnikly hodně, ale zatím to nevypadá...










 

čtvrtek 16. srpna 2018

AYMARA

Určitě znáte situaci, kdy děti touží po zvířeti a rodiče dělají ofuky... Ta u nás nenastává, protože vášnivým chovatelem jsem u nás já. 
Miulíně je to jaksi jedno. Díky tomu, že ve zvěřinci vyrůstá, není jí to vzácné a naše spolubydlící bere jako samozřejmost (asi jako stůl a televizi, s tím rozdílem, že je občas musí nakrmit).

A tak od prosince, kdy nás opustil Otík, toužím po zvířátku (ačkoli máme želvu Mínu a rybičky). Po zvířátku, které mě bude vítat a se kterým se budu moct pomazlit. 
Psa jsme zavrhli, protože nám ho nemá kdo hlídat v případě dovolené. 
Já jsem toužila po papouškovi, ale nechtěla jsem žádného křiklouna.
A tak jsem po půlroční studiu papouščích povah vybrala aymaru, kontaktovala chovatelku a počkala si na vylíhnutí toho našeho. 

A tak už je týden u nás. 
Alfrédek.


Nejúžasnější a nejroztomilejší ptačí stvoření. 
Učí se rychlostí blesku. Na zavolání přiletí na prst (i když letec moc není, spíše bombardér, který občas netrefí cíl, někam zapadne  a pak s tlumeným brumláním vypochoduje ven, případně ho musíme vyprostit). 
Skoro nekřičí a jakmile se setmí, usíná jako vzorné děťátko s hlavou pod křídlem.
Miluje ovoce, drbání na krčku a spánek na rameni při večerníčku. 
Jeho jedinou nevýhodou je poměrně časté konání potřeby velmi řídké konzistence, ale to mu všichni odpouštíme a už jsme za tímto účelem vyčlenili speciální "hovínkovou" hadřičku.
Takže pokud toužíte po nenáročném opeřeném příteli, doporučuji aymaru.


Jinak chystám reportáž z Korfu, ale nějak se mi nedostává čas - cvičím Alfréda. 
Tak snad příště.