MALÝ MIKULÁŠ

Obě ho milujeme od malička. 

Já i Mia. 

 Malého Mikuláše a jeho kamarády Celestýna, Fridolína, Valentýna a vrchního dohlížitele Polivku.

 

 

 A tak jsme musely vidět výstavu jeho stvořitele Sempého ve vile Pellé v Praze. 

Pokud jste nestihli, můžete se pokochat alespoň na fotkách (ne moc dobrých, protože za sklem). 

Fascinují mě obrazy, před kterými můžete hodiny studovat detaily.

Ta jednoduchost a přitom preciznost a propracovanost...

Miulína mé nadšení sdílí:

 "Holčičko, jestlipak ses o prázdninách učila?" ptá se vrchní dohlížitel Polívka:

Pokud Vás také mistr Sempé svými ilustracemi nadchl, kupte si malého Mikuláše v knižní podobě. 

Určitě Vás jeho lumpárny pobaví, i když už jste (stejně jako já) trošku jiný ročník.

KURZ KALIGRAFIE

Snila jsem o něm už dlouho. O kurzu kaligrafie, který pořádá Renča z Renchinchai.

Bohužel její kurzy v Brně se mi nikdy nepodařilo zaregistrovat, dokud nebyly úplně obsazené a tak jsem musela vyrazit do Zlína.

A nelitovala jsem. 

Kavárna, kde se kurz konal mě totiž naprosto uchvátila (stejně jako majitelka Zuzka). 

(všimněte si krásně psané dnešní nabídky...)

A tady úžasná Zuzka s neméně úžasným dortíkem...

Co se kurzu týká, byla jsem v napjatém očekávání. Renčinu tvorbu sleduju, tak jsem byla zvědavá, jaká bude osobně. 

Ale nejvíc mě zajímalo, jestli já, levák, od narození kopýtko na psaní, které do třetí třídy psalo trojku a pětku obráceně a potom už raději jen kreslilo... jestli prostě vůbec dokážu něco úhledně napsat.

Dokážu. 

Ale jsem u toho zpocená až na zadku, na rukách mám obtištěný inkoust (někdy i na obličeji) a hrozí mi ukousnutí jazyka z nadměrného soustředění.

Jsem druhá vlevo, ta v křeči...

 

Zatímco ostatní vykrucují kudrlinky, verzálky a kapitálky, já se skřípáním píšu křivolaké čárky.

A takhle by to mělo vypadat:

Jak říká Renča - je třeba trénovat. 

A tak jsem utratila 800,- Kč za fixky, tuše a pera a trénuju.

Třeba na dárku pro kamarádku k otevření kadeřnictví.

Ještě to není ono, ale myslím, že do osmi let mám kaligrafii v kapse (a nebo karpální tunel...).

 

PŘEDSEVZETÍ

A už jsem porušila svoje první předsevzetí - říkat ne. 

Proto zítra večer odjíždím do Německa. 

14 hodin v autobuse, celodenní práce a večer zase 8 hodin zpět. 

A další den nanovo. 

Asi mě to položí. 

Ale ne - přežiju všechno. Musím si to pořád říkat.

Ale mrzí mě to, ne že ne. 

Konečně je letos sníh a mráz já si ho nezvládnu s Miu pořádně užít.

Bruslit jsme letos byly jen jednou, snad to zítra, ještě před odjezdem, napravím (někdy mezi balením, smažením řízků na cestu a dokreslování projektu koupelny, který jsem zase naslibovalala).

A tak sem ráda, že jsme stihly aspoň každoroční návštěvu Špilberku.

Letos nás čekala výstava Pavla Čecha Tajemné příběhy. 

Byla jsem nadšená.

Zřejmě vášnivý milovník domečků - stejně jako já.

 

 Výstava je interaktivní a hlavně pro děti, takže se bavila i Mia.

 

I jeho ateliér by se mi líbil (rozuměj: hodil).

 

Výstava trvá do konce února, takže pokud zavítáte do Brna, vřele doporučuji.

 A pak že je v Brně nuda :-).

 

OTÁZKA VKUSU

Zase se to projevilo. 

Jsem filmožánrově povrchní. 

Zatímco všichni vzdychají nad Almodovarem, Fellinim a nejnovějším dílem Rapla nebo Pustinou (kterou jsem ještě neviděla, neb nemám HBO), já už třetí den nemyslím na nic jiného, než na (všemi kritizovaného) nejnovějšího Tima Burtona a jeho Podivné děti.

Knížku jsem četla a film mě prostě nadchl. 

Miluji podivná dvojčata a holčičku s piraní pusou vzadu na hlavě a Enochovi podivné loutky, stejně jako vydařený exteriér a interiér dočasného sirotčince a to ani nemluvím o dokonalé slečně Peregrinové, kterou od té doby toužím si namalovat, když už nemůžu vypadat jako ona (bohužel naše jedinná společná věc, že obě umíme střílet z kuše). 

Příběh se od knížky liší, takže nebyla nouze o překvapení a rozhodně jsem se nenudila. Tim v tomto případě nezklamal, i když jsem trošku postrádala hudbu jeho dvorního skladatele Dannyho Elfmana.

(fotky jsem kdesi stáhla, kvalita nic moc, tak se koukněte na originál, bude to  lepší).

Zato, v televizi zhlédnutý, kritiky chválený, film stejnojmenného režiséra Big Eyes na mě zapůsobil naprosto opačně. Hlavní hrdinka Margaret Keane si nezískala mé sympatie, její obrazy mi připomínají manga komiks, který nemusím (pro mě kýč křížený s depresí) a zápletka mi přišla nezajímavá a ani Danny Elfman to nevylepšil.

Líbí se mi jiné filmy, než 90% lidí. Líbí se mi navzdory kritikům a intelektuálům, zbytku mých přátel. Nechoďte se mnou do kina a nedejte na mé obdivné hodnocení. Budete zklamaní. 

Jsem divná. 

Škoda, že ne podivná.

POVALEČ KAVÁRENSKÝ

Včera jsem v rámci pracovní doby vyrazila "do města", jak se u nás říká tomu, když se z Juliánova přesunu tramvají do centra Brna. Vzhledem k rozkopanosti místních komunikací a vlastní neschopnosti podélně zaparkovat jsem se do středu jihomoravské metropole nepodívala delší dobu (proto ta tramvaj), o to víc jsem byla překvapená a nadšená... 

Ty zahrádky, stánky s kávou s sebou, načančané výlohy, lákající k nákupu a spoustu na sluníčku se vyhřívajících lidí, mě okouzlili. Pohoda, která mi většinou uniká, protože sedím v práci (nebo v poklusu probíhám kolem - tak jak tomu bylo včera). 

Jak to jen lidi dělají, že nepracují? 
Berou si volno, aby mohli relaxovat na zahrádce oblíbené kavárny? Jde o obchodní schůzky? Maminky na mateřské?(a kde tedy mají děti?) Lidi bez práce? (čím pak zaplatí kávu?). 

Nevím. 

Ale rozhodně by mi to taky šlo. 

A bavilo by mě to. 

Své povolání kavárenského povaleče bych vykonávala zodpovědně a svědomitě. A jako bonus pro zaměstnavatele bych nachytala na sluníčku i trošku bronzu a přečetla pár knih (v rámci sebevzdělávání), případně hodila pár drobečků holubům. 

Jen to chce bohatého sponzora. 

ADOLF BORN

... můj největší oblíbenec a vzor, úžasně talentovaný, lidský, vzdělaný, moudrý, zcestovalý, vlídný... a nevím kolik dalších superlativů bych měla napsat... 

Potkala jsem ho jen jednou, na autogramiádě ku příležitosti jeho osmdesátých narozenin...

... kdy podepsal Miulíně Macha a Šebestovou...,

ale  jeho kresby obdivuju odmalička (už jako holčička jsem jeho obrázky s vášní obkreslovala), Mluvící balík je i díky jeho ilustracím moje nejmilejší knížka (a Miina už taky)

(naše, značně opotřebované, vydání)

a když jsem si měla před deseti lety vybrat dárek za státnice, zvolila jsem Bornovu litografii s Emilem Holubem, který mi doteď dělá společnost v ložnici nad postelí.

Myslím, že je jen málo lidí, po kterých zůstane na zemi mezera, kterou jen tak nikdo nezacelí.... :-(
Bude mi moc chybět, doufám, že tam, kam šel má k dispozici štětec a barvy.

NEDĚLE S ANDY WARHOLEM

Poslední den výstavy. Zase na Špilberku.

Pro mě průměrný grafik s nadprůměrným obchodním talentem a originálními nápady. 

Důkaz, že člověk to nemusí až zase tak moc umět, stačí, když je první ;-). 

Autor obalu na mé oblíbené CD od Velvetů. 

Velký Andy Warhol. 

  

Vyrážíme s kamarádkou i s malýma holkama. Stíháme to.

Hurá...

 

 Jeho drobné kresby se mi líbily asi ještě víc, než velké a známé grafiky. 

Výstava byla opět vydařená, dokonce i omladině se líbila (přežít 4 místnosti obrazů zvládly bez velkého reptání) i tentokrát pořadatelé mysleli na zábavu pro malé návštěvníky.

 Za odměnu, že to s náma vydržely, jsme je nechaly taky trošky "dobarvit".

Spokojené jsme tedy byly všechny. 

A spokojenost nás, unavených matek, se ještě umocnila, když jsme objevily kavárnu, kde jsme si mohly dát kafe a dort, a děti nechat hezky venku za sklem ;-). 

  

Takže - krásný první máj. 

VLASTA ŠVEJDOVÁ

O svátcích jsme byly s Miu na výstavě. 

Na Špilberku. 

Každý rok tam připraví interaktivní výstavu pro děti. 

Loni jsme byly U všech čertů.

Letos to byla Vlasta Švejdová. 

Expozice opět skvěle připravená a vymyšlená a obrázky... prostě nádhera. 

Všechno jsme na vlastní kůži vyzkoušely a vřele doporučujeme.

P. Švejdová teď ilustrovala učebnice pro prvňáčky, tak alespoň se Mia připravila na to, co ji v září čeká (už se nemůže dočkat a pořád o škole mluví).

No a já teď prahnu po těchto dvou obrázech. 

Přesně tady si totiž s Miu každý rok na vánočních trzích kupujeme trdelník...

 ¨

a přesně odsud máme vykrajovátka na perníčky.

Krásně to namalovala.

A aby jsme nezůstaly pozadu, tak také trénujeme.  

I když na výstavu to zatím není ;-).

Každopádně Vánoce už jsme doma téměř uklidily a teď už se těšíme na jaro...

VARHANY

Dodnes mě udivuje, že si pro výrobu plakátu vybrali zrovna mě - ateistku bez grafického vzdělání. 

Ale loni měl koncert úspěch, tak proč měnit grafika, že ;-).

Takže letos repete. 

Nafotit kostel

Načrtnout anděla a pak ho hodit do scaneru a trošku "načechrat" ve photoshopu.

A výsledek (profigrafici zavřít oči teď) :

Plakát v terénu:

Takže Vás tímto srdečně zvu, p. Frydrych hraje nádherně a Drnholecké varhany jsou prý jedinečné, no a já se jdu snést z nebeských výšin na zem - musím ještě vytřít podlahy. 

Báječná činnost na jednu hodinu ráno...