Určitě znáte situaci, kdy děti touží po zvířeti a rodiče dělají ofuky... Ta u nás nenastává, protože vášnivým chovatelem jsem u nás já.
Miulíně je to jaksi jedno. Díky tomu, že ve zvěřinci vyrůstá, není jí to vzácné a naše spolubydlící bere jako samozřejmost (asi jako stůl a televizi, s tím rozdílem, že je občas musí nakrmit).
A tak od prosince, kdy nás opustil Otík, toužím po zvířátku (ačkoli máme želvu Mínu a rybičky). Po zvířátku, které mě bude vítat a se kterým se budu moct pomazlit.
Psa jsme zavrhli, protože nám ho nemá kdo hlídat v případě dovolené.
Já jsem toužila po papouškovi, ale nechtěla jsem žádného křiklouna.
A tak jsem po půlroční studiu papouščích povah vybrala aymaru, kontaktovala chovatelku a počkala si na vylíhnutí toho našeho.
A tak už je týden u nás.
Alfrédek.
Nejúžasnější a nejroztomilejší ptačí stvoření.
Učí se rychlostí blesku. Na zavolání přiletí na prst (i když letec moc není, spíše bombardér, který občas netrefí cíl, někam zapadne a pak s tlumeným brumláním vypochoduje ven, případně ho musíme vyprostit).
Skoro nekřičí a jakmile se setmí, usíná jako vzorné děťátko s hlavou pod křídlem.
Miluje ovoce, drbání na krčku a spánek na rameni při večerníčku.
Jeho jedinou nevýhodou je poměrně časté konání potřeby velmi řídké konzistence, ale to mu všichni odpouštíme a už jsme za tímto účelem vyčlenili speciální "hovínkovou" hadřičku.
Takže pokud toužíte po nenáročném opeřeném příteli, doporučuji aymaru.
Jinak chystám reportáž z Korfu, ale nějak se mi nedostává čas - cvičím Alfréda.
Tak snad příště.
