pondělí 20. února 2017

PRNDĚLÍ

Kdykoli jsem v pondělí potkala ve výtahu mou dokonalou sousedku Andreu, pokaždé mi s despektem a zoufalství v hlase sdělila: "A zase je to tady: Prndělí..." Způsob, jakým název onoho prvního dne v týdnu vyslovila mě pokaždé pobavil, ale zároveň přesně vystihoval nechuť, s jakou jsme obě ráno opouštěly vyhřátou postel abysme se vydaly v plné polní vstříc celému pracovnímu týdnu. 
Za těch sedm let jsem si na tento rituál poměrně zvykla a pokud by se Andrea nepřestěhovala o pár ulic vedle, natrvalo bych ho přiřadila ve svém životě do kategorie příjemných maličkostí, které mi zpříjemňují třeba právě "Prndělky".
 Dnes se toto prndělí projevilo v celé své ošklivosti a od rána mi to dává sežrat. 
Např. skutečnost, že moje vlasy žijí svým vlastním životem a v noci zřejmě pořádají divokou párty, které se já neúčastním, mě  normálně již příliš nerozhodí. 
Bohužel bych chtěla v nové práci přesvědčit své spolupracovníky, že jsem úžasná, nádherná, všechápající, spolehlivá a včas chodící bytost, což s hlavou jako koudel nejde. Když se hned po ránu snažíte z chemlonu vytvořit cokoli (opravdu cokoli) na co by se dalo koukat, bohužel marně a ještě kvůli tomu naberete skluz, který je navíc umocněn ranní zácpou (ne mou, ale tou na silnicích), do práce dorazíte s jazykem na vestě a příprava porady, kterou kolegyně bravůrně zvládá za 15 minut (a ještě u toho míchá kávu) vám trvá 40 minut (a ještě s chybou v součtu) ... no prostě ze zářící bytost vypadá trošku jinak.

Po cestě do staré práce (kam z nějakých nepochopitelných vnitřních pohnutek neustále docházím vypomáhat, než si někoho najdou) jsem dostala pokutu za rychlou jízdu. Omluva, že jsem spěchala, zřejmě strážníkovi nepřipadla dost originální. 
(Už aby bylo jaro a já mohla přesedlat do mého pomalejšího vozu.) 


Doma jsem zjistila, že jsem stále ještě nedostala výplatu ze staré práce, takže nemůžu zaplatit onu pokutu.

Na protest jsem místo oběda snědla pytlík gumových medvídku (ne, zhubnout opravdu nebylo moje novoroční předsevzetí...) a půl tabulky studentské pečetě (příchuť hruška - doporučuju). 

To mě vzpružilo natolik, že jsem k večeři uvařila zeleninovou polévku, kterou jsem následně slila do dřezu (nedala jsem si pod cedník hrnec). Vzápětí jsem mé věrné a oblíbené zákaznici - právničce  poslala náhled inzerátu se špatným ořezem. 

Jinak jsem naprosto duševně zdravá - určitě za to může to Prndělí.  

neděle 19. února 2017

LAZARET

Jsem obě trošku chabrus. 
Nic vážného, ale ve volnu se vyskytujeme  spíš doma.
Snažíme se zabavit, jak to jde.


Čaj s citrónem už nemůžu ani cítit a tak ho ředím rumem. 
Když je alkohol metla lidstva, měl by fungovat i na bacily, ne?


 Stíhám plnit tak 10% toho, co si naplánuju. 
Pořád chodím do nové i staré práce a to mi bere elán. 
A ta věčná zima taky. 
Vydržať. Ještě do konce února. 
Ale už vidím světlo na konci tunelu. 
Foceno dnes před maringotkou. Jaro už se blíží.


sobota 18. února 2017

VALENTÝN

Jsem láskový skeptik. 
Nevěřím na romantickou lásku do skonání světů ani na věrnost až za hrob. 
Padesát procent mých kamarádek je rozvedených a dalších 25 k tomu spěje mílovými kroky. 
Proto jsem byla v úžasu, když mi Miulína oznámila, že ji nemusím chystat svačinku, protože od Kubíka dostala makronky (Makronky, chápete? Moje nejoblíbenější sladkost... Kubík je frajer) a při kontrole (a ochutnávce) jsem navíc zjistila, že jsou ve tvaru srdíček...



Aby mi to nebylo líto dostala jsem taky srdíčko. 
PŘAŇIČKO jak píše Mia. Gramatiku má zřejmě po mě :-).


No a aby toho nebylo málo, dělám teď na třech svatebních oznámeních.
Beru to jako zábavnou práci a k bláhovosti tohoto rozhodnutí se nevyjadřuji. 


Návrh pro mořskou svatbu před úpravou v PC 


Po úpravě. 
Text ještě chybí.
 

Svatba ve stylu 30. let.


 Na třetím se ještě pracuje. 
Snad jim to všem vydrží a neprodělají ztrátu iluzí...

úterý 7. února 2017

JÓ, NÁŠ JONÁŠ

Tak jsem se k tomu malování nakonec dostala o víkendu. 
Asi proto, že mám kreslit dvě svatební oznámení. Proto dělám něco jiného. 
Nějaká charakterová vada asi... 
Téma Jonáše v rybě mě lákal vždycky. 
Představa malého bytečku v rybím břiše. 
Možnost cestování do hlubin. 
Taky bych se nechala spolknout.  
Kdybych měla syna, bude to Jonáš. 
I když moudrá WIKI o něm tvrdí, že nebyl za kladného hrdinu. 
Nevadí, takové mají holky nejradějí.

Tak se seznamte, tady je můj Jonáš:
 

A foto dřevěné cívky pro Alenku :-).
 



 Kdybyste chtěly/i Jonáše domů, je k mání u mě na Fleru.

neděle 5. února 2017

OSOBNÍ VOLNO

Na začátku chci poděkovat všem, co mi vyjádřili podporu při odchodu ze zaměstnání. Abych napravila iluzi, kterou se mi podařilo vyvolat a dle které to vypadá, že jsem doma, rvu si vlasy a užírám se žalem - tak takhle to není. 
Naopak. 
Chodím teď půl dne dohánět resty ve starém zaměstnání a druhý půl den tvořit resty do toho nového. 
Takže se nenudím.
Nenudím se tak, že jsem v pátek potřebovala volno, protože už hrozilo, že mě z toho všeho škrábne (v noci nemůžu spát, řeším aktuální pracovní problémy, jak ve staré práci dotáhnout problematickou zakázku v Berlíně a do toho se snažím vzpomenout si na jména nových kolegů, jak se pouští v nové práci hudba a jak ovládat světla...).
Takže páteční volno. 
Začalo spánkem delším než obvykle, pak jsem vypravila Miu na příměstský tábor a.... ranní káva, pěkně v klidu a beze spěchu. 
Tehdy jsem rozvažovala, jak si to svoje volno užiju a jestli je lepší si celý den kreslit nebo mám vytáhnout raději hlínu (ani na jednu aktivitu jsem v poslední době neměla chuť a ani čas) nebo prostě spát (ano, jsem medvěd).


Pak ovšem přišel Ota. Už měsíc mu slibuju oholení čumáku, ale nikdy to neklaplo. 
Mám volno, tak teď je ten vhodný čas. 
A tak jsem spravila psovi frizůru. 
Chlupy všude. 
Vytřu koupelnu.
 Když už koupelnu, tak i obyvák. 
Dám si práci i s odděláním koberce pod konferenčním stolkem. 
Ten totiž poslední dobou smrdí psem. 
Hodím ho na terasu na sníh a trošku vyčistím. 
Nesmrdí koberec, smrdí sedačky. 
Vyperu potahy. 
Když už potahy, tak i polštářky. 
Ty pak musím vyžehlit. 
Když už žehlím, tak i košile. 
Přece ale nenacpu košile do zborcených komínků ve skříni.
 Přeskládám skříň. 
Tři hodiny. 
Čas na oběd. 
Lednice prázdná. 
Běžím do obchodu.
Vařím oběd. 
Uklízím nádobí vyskládávám myčku a otírám skla od skříňěk. 
Jednou za rok se to udělat musí. 
Pět hodin. 
Valím pro Miu na príměšťák, ta sebou bere kamarádku a jejího brášku. 
Pak přichází rodiče kamarádky... 
Večer upadám do kómatu a těším se do obou prací. 
Možná by bylo vhodné, přibrat si i třetí. :-)


středa 1. února 2017

5 let


Pět let v jedné firmě. 
V různých pozicích (bohužel ani jedna vleže :-)) a na různých místech.
Skvělá parta skvělých lidí, ze které mě vyštval až příchod Pražských workoholiků. 
Tím nechci říct, že každý Pražák spadá do této skupiny. 
Ti, co nás koupili, jsou. 
Bez sociálního cítění, s mottem odrbat, vyšťavit, vycucnout a zahodit. 
Sprostá slova na denním pořádku, slušnost jako znak demence a snaha natáhnout den na 26 hodin mě přinutila opustit práci, kterou jsem milovala a začít hledat jinde. 
Snad to bude lepší. 
Dostala jsem dva krásné pugéty a poukázku do výtvarného obchodu. 
Jsem z těch změn unavená a bez elánu. 
A moji exkolegové mi chybí.
Snad bude líp.



sobota 28. ledna 2017

ZIMA

Letos si ji užíváme. Je to nádhera, i když je mi pořád zima... O to víc miluju teploučko domova a asi brzo propadnu alkoholismu z těch všech svařáků a čajů s rumem. 
Po dlouhých letech jsem se opět dočkala zamrzlé Dyje a Mušovských jezer (správně Novomlýnské nádrže, ale my jim odjakživa říkáme Mušov). 
A tak vyrážíme na expedice po zamrzlých plochách na bruslích i saních.


Občas do saní zapřáhnu dítě,...
  

... někdy psa.




a občas jedeme všichni.


Letos jsme se taky vydaly na průzkum opuštěného kostelíka sv. Linharta, stojícího uprostřed Mušovského jezera, jako pozůstatek zatopené vesnice. Když jsem byla dítě, jezdila jsem k němu s dědečkem na lodičce a v zimě na bruslích. Tentokrát jsme šly pěšky (a někdo se vezl).


Je to kouzelné místo, ale chátrajícího kostelíku je mi líto...





 Všechno vypadalo jako v ledovém království.




Jedině Ota naše nadšení nesdílí. 
I přes nový zimní kabátek (už je pán v letech a někdy ho berou záda) se na sníh tváří kysele.
 Musí ještě pár měsíců vydržet.