Jakmile se oteplí voda i vzduch, je čas nafouknout loď.
Sobota byl ten správný den na zahájení plavební sezóny.
Mia se od rána nemohla dočkat a tak se snídaně podávala do lodi.
Premiéru u nás měla pohanková kaše s jahodami ze naší zahrádky (byl docela oříšek je najít, ale o tom níže).
Kaše měla úspěch.
Snězeno.
Můžeme vyrazit.
Cílem je (jako už každoročně) Dyje, která nám teče za rohem (my se totiž zelené vody nebojíme, ba naopak, jde nám k pleti).
Mia tradičně ve vleku (mamííí o zadek se mi třou chaluhy)
Já hezky v suchu v kajaku, který vozil ještě mého dědečka s babičkou.
Cíl je kousek vzdálená mělčina (my říkáme ostrov), kde se dají sbírat mušle (prázdné slávky).
Mia se činila a tak jsme jich měly plný kyblík (musím vymyslet, k čemu se nám hodí ;-))
Mia si to užívala, zato Ota, jako správný aristokrat, koupání nesnáší.
Prvně se zdráhal opustit loď,
Poté na něj šly mdloby, když zjistil, v jaké bryndě se to vlastně ocitl...
Vyšplhal na strom a odmítal svůj plovoucí vor opustit.
Dokud ho obětavý plavčík nepřenesl na hlavní palubu.
Mluvit s námi začal až u snídaně.
A zatím co my si užíváme, maringotka a chalupa se proměňují v džungli.
Někdy to potěší...,
ale většinou je to spíš děsivé, jakou rychlostí mizí stopy lidské (mojí) činnosti.
A ono je to vlastně asi dobře. A vypadá to docela hezky.
To, že nemůžu nikde projít, přejdu tichým mlčením.
Asi to tak nechám. Přestanu kultivovat. Já i příroda tím ušetříme spoustu času.
Udělám z toho záměr.
Dobrou noc.
