IDIOT

Myslím, že Fjodor Michajlovič Dostojevskij pojmenoval svoji knihu po mně. 

Občas mi připadá, že mi chybí nějaké důležité centrum v mozku. 

To, týkající se čísel, orientace a časových údajů. 

Z matiky ani zeměpisu jsem sice nepropadala (zázraky se dějí a sláva memotechnickým pomůckám a mojí spolužačce a kamarádce Staně), ale čísla mi v hlavě neulpívají a termíny už vůbec ne (a to mám paměť poměrně dobrou - Miu stále ještě drtím v Pexesu).

A tak se stává, že jedu na  koncert, který začíná v 18.00 hod až v osm večer a hrozně se divím, že kapela už uklízí nástroje (osmička jako osmička...), k zubařce dorazím o měsíc dříve, protože se mi plete červen a červenec (a středa a sobota odjakživa taky - naštěstí v sobotu zubařka neordinuje). 

Nejsem schopna si zapamatovat rozměr formátu A4, ač ho několikrát denně ťukám do počítače a není radno mě opouštět nebo mi měnit již známou trasu, protože hrozí, že už se nikdy nevrátím. 

Vedu do školky dítě převlečené za anděla týden před besídkou (parádně jsem tím ovšem znervózněla ostatní matky v šatně), a vyfouknutá vajíčka odevzdáváme 2 dny po Velikonocích.

Jezdím na oslavy v době, kdy nikdo nic neslaví,

nevím, kdy jsou státní svátky, první jarní den a kdy začíná podzim. Ač jsem poměrně slušně německy a anglicky hovořící, měsíce v obou jazycích stále odpočítávám na prstech. 

Nepamatuji si narozeniny svých blízkých ani těch vzdálenějších (raději dávám dárky v průběhu celého roku - třeba se trefím). 

O jmeninách raději ani nemluvím...

   Snažím se víc soustředit. Snažím se naučit se to nazpamět.

 Snažím se s tím žít. 

Moc to nejde.

Poslední faux pas nastalo dnes, když jsem naší budoucí paní domácí v naplánovaném  výletu do Malagy podruhé zaslala stejný čas s tím, že nám změnili čas příletu. 

Zmátlo ji to a důrazně mě žádala, abych prověřila, kdy přesně přistaneme, protože v 15.15 jsme měli přistát původně...

Má pravdu. 

Změnili nám čas odletu, nikoli příletu.

To jsem prostě já.

Mozek plně kompatibilní se slepičím.