OTÁZKA VKUSU

Zase se to projevilo. 

Jsem filmožánrově povrchní. 

Zatímco všichni vzdychají nad Almodovarem, Fellinim a nejnovějším dílem Rapla nebo Pustinou (kterou jsem ještě neviděla, neb nemám HBO), já už třetí den nemyslím na nic jiného, než na (všemi kritizovaného) nejnovějšího Tima Burtona a jeho Podivné děti.

Knížku jsem četla a film mě prostě nadchl. 

Miluji podivná dvojčata a holčičku s piraní pusou vzadu na hlavě a Enochovi podivné loutky, stejně jako vydařený exteriér a interiér dočasného sirotčince a to ani nemluvím o dokonalé slečně Peregrinové, kterou od té doby toužím si namalovat, když už nemůžu vypadat jako ona (bohužel naše jedinná společná věc, že obě umíme střílet z kuše). 

Příběh se od knížky liší, takže nebyla nouze o překvapení a rozhodně jsem se nenudila. Tim v tomto případě nezklamal, i když jsem trošku postrádala hudbu jeho dvorního skladatele Dannyho Elfmana.

(fotky jsem kdesi stáhla, kvalita nic moc, tak se koukněte na originál, bude to  lepší).

Zato, v televizi zhlédnutý, kritiky chválený, film stejnojmenného režiséra Big Eyes na mě zapůsobil naprosto opačně. Hlavní hrdinka Margaret Keane si nezískala mé sympatie, její obrazy mi připomínají manga komiks, který nemusím (pro mě kýč křížený s depresí) a zápletka mi přišla nezajímavá a ani Danny Elfman to nevylepšil.

Líbí se mi jiné filmy, než 90% lidí. Líbí se mi navzdory kritikům a intelektuálům, zbytku mých přátel. Nechoďte se mnou do kina a nedejte na mé obdivné hodnocení. Budete zklamaní. 

Jsem divná. 

Škoda, že ne podivná.