KDYŽ NEVÍTE CO BY...

...tak v obi rozhodně nehledejte. Hlavně ne v tom, které je v rakouském městečku Horn. Navigační a info systém jsem totiž lepila já – takže je poměrně velká pravděpodobnost, že Vám:

a) spadne nějaká cedulka na hlavu

b) zavede vás někam, kde jste rozhodně nechtěli být

c) zcela vás zmate.

Ale snažím se, to zase jo.

Jsem tu už druhý týden. Jako tlumočník a organizátor němčinou nepoznamenaných montérů.  

Tato služební cesta mě velmi obohatila:

-          naučila jsem se jezdit s nůžkovou plošinou, přivrtávat šroubky jednou rukou, řezat bannery a  lepit grafiku a následně ji strhávat a znovu lepit… Wunderschoen.

-          vím, jak se řekne nůžková plošina německy, rozlišuji druhy sádrokartonu, vím co je to rozbrušovačka a že die Kette  je řetízek, nikoli konvička, jak jsem si celou dobu myslela (ale zkuste zavěsit informační cedulku na konvičku…)

-           ochutnala všechny druhy kávy z místního automatu, pěkně popořádku, káva je tu totiž zdarma.  Bohužel, včera mi polský kolega montující regály oznámil svým tvrdým přízvukem, že „mašinka kaput“ kávu prý nedá ani čokoládu…  schade. Nezbývá než přebíhat tříproudovou dálnici k nejbližšímu McDonaldu…

-          Už vím, že 11 hodinová pracovní doba vás umrtví natolik, že večer nemáte chuť vytáhnout paty z postele , ačkoli jste v romantickém městečku alá zmenšený Salcburk, nemusíte poklízet binec v bytě a vařit na druhý den a kavárna naproti hotelu vypadá tak lákavě…

Taky jsem zjistila, že ani každodenní dojíždění do OBI z našeho 11 km vzdáleného hotelu mi nepomůže k tomu, abych znovu a znovu bloudila a tápala, že už třetí večer po sobě nejsem schopná znovu najít tu báječnou pizzerii, kde jsme byli s klukama první noc na večeři a že ani příjemný ženský hlas mé navigace mě nepřesvědčí, že mám opravdu za 300 metrů zabočit.

Jsem prostě navigační poleno.

HOWG.