JAK JSEM PEKLA PĚSTNÍ KLÍNY

Navnazena fotografiemi čerstvě upečených rohlíků, kterými se pozvolna zaplnily blogy, rozhodla jsem se i já umožnit své rodině zažít rozkoš společné snídaně obohacené o ještě teplé domácí pečivo. Recept jednoduchý, ingredience dostupné - není co zkazit.

Večer jsem zadělala těsto s vizí, že si ráno přivstanu a pouze vložím zavinuté rohlíky do trouby, vyjmu voňavé housky a následně stoupnu u ostatních členů v očích.

Už při zamotávání rohlíků jsem pojala podezření, že něco není v pořádku. 

Místo hlaďoučkých, vzorně umotaných rohlíčků jsem vytvořila chlupaté závitky - o souměrnosti nemohla být řeč. 

Ale neztrácela jsem naději a doufala jsem, že kvalitní kvasnice a zásah vyšší moci přes noc rohlíčky vyhladí...

Nevyhladily. 
Ba naopak. 
Místo nadýchaných rohlíčků ležely ráno na plechu jako rozpláclé těstové ploštice. Ani v troubě se to nezlepšilo. Přibyla jen zatvrdlá krusta, která měla s křupavou kůrčičkou málo co společného. 

Tvarem i tvrdostí připomínaly pěstní klíny pravěkých lovců. 

Řád zlaté vařečky mě tentokrát asi mine... 

Nicméně Mia byla nadšená. Šťastně posnídala a odpoledne se dožadovala další várky "těch dobrých rohlíků, co pekla maminka". 

Ještě že ji mám.

 

PS: zbytek z 12 obzvláště vypečených houstiček jsem vzala do práce, kde je prudce tolerantní kolegové s odumřelými chuťovými buňkami přirovnávali k francouzským bagetkám a všechny bez reptání dojedli (naštěstí asi nikdy nebyli ve Francii :-)).