AYMARA

Určitě znáte situaci, kdy děti touží po zvířeti a rodiče dělají ofuky... Ta u nás nenastává, protože vášnivým chovatelem jsem u nás já. 

Miulíně je to jaksi jedno. Díky tomu, že ve zvěřinci vyrůstá, není jí to vzácné a naše spolubydlící bere jako samozřejmost (asi jako stůl a televizi, s tím rozdílem, že je občas musí nakrmit).

A tak od prosince, kdy nás opustil Otík, toužím po zvířátku (ačkoli máme želvu Mínu a rybičky). Po zvířátku, které mě bude vítat a se kterým se budu moct pomazlit. 

Psa jsme zavrhli, protože nám ho nemá kdo hlídat v případě dovolené. 

Já jsem toužila po papouškovi, ale nechtěla jsem žádného křiklouna.

A tak jsem po půlroční studiu papouščích povah vybrala aymaru, kontaktovala chovatelku a počkala si na vylíhnutí toho našeho. 

A tak už je týden u nás. 

Alfrédek.

Nejúžasnější a nejroztomilejší ptačí stvoření. 

Učí se rychlostí blesku. Na zavolání přiletí na prst (i když letec moc není, spíše bombardér, který občas netrefí cíl, někam zapadne  a pak s tlumeným brumláním vypochoduje ven, případně ho musíme vyprostit). 

Skoro nekřičí a jakmile se setmí, usíná jako vzorné děťátko s hlavou pod křídlem.

Miluje ovoce, drbání na krčku a spánek na rameni při večerníčku. 

Jeho jedinou nevýhodou je poměrně časté konání potřeby velmi řídké konzistence, ale to mu všichni odpouštíme a už jsme za tímto účelem vyčlenili speciální "hovínkovou" hadřičku.

Takže pokud toužíte po nenáročném opeřeném příteli, doporučuji aymaru.

Jinak chystám reportáž z Korfu, ale nějak se mi nedostává čas - cvičím Alfréda. 

Tak snad příště.