NORSKO 2. ČÁST

Druhý den pánské osazenstvo sundalo nohy dolů z postelí a ponořili se téměř po kotníky do vody. 

Venku pršelo a voda se dostala do chatičky. 

Já (spící na palandě) jsem byla za včas varována jejich hlasitým klením a tak jsem byla zvlhnutí ušetřena. 

Když jsem volala majiteli, abych mu sdělila o povodni v jeho nemovitosti a skutečnosti, že plovoucí podlaha dostála svému jménu, nezdál se nikterak překvapen.  Tak jsme vytřeli, pánové si obuli suché ponožky a společně jsme vyrazili užít si volný den v Downtownu města Oslo. 

V plánu byla návštěva muzea lodi Fram, Kon-tiki a muzea vikingů. 
Nebudu Vás poučovat o Amundsenovi, Thorovi nebo pohřebních vikingských rituálech, najeďte si na WIKI, ale fotky si neodpustím: 

Fotodokumentace z muzea vikingských lodí: 

a moje verze pro Miu: 

muzeum KON-TIKI

(po návratu jsem neodolala a hned zapátrala v antikvariátu po příběhu Thora Heyerdahla a už mám doma svého Thora)

a muzeum nejzajímavější -  o výpravě Amundsena na severní pól:

  
V tomto oboru budu muset ještě zapátrat, protože jsem prostě ignor a mimo skutečnosti, že Amundsenova loď se jmenuje Fram jsem nevěděla o jeho výpravách nic. Ale už na tom pracuju. 

Pro tentokrát z Norska stačí. Závěrečná část jindy. 
Sluníčko už zapadá.

  

NORSKO 1. ČÁST

První den.

Vyrážíme před půl třetí ráno.  V mém případě o „vyražení„ nejde, já se spíš vypotácím a 6x kontroluji, jestli mám pas, přendávám ho na vhodnější/praktičtější/logičtější/bezpečnější místo, abych ho vzápětí opět mohla hledat.

 Do naší výpravy patřím já, kolega Radek a jeho 23letý syn Ondra. Na autobus nás veze  Radkův otec (cca 70 let). Bez ohledu na svůj pokročilý věk řídí jako  Fittipaldi. V Brně se příliš nevyzná a tak před každou zatáčkou vykřikuje dotazy na cestu aniž by výrazně zpomalil. Díky tomu my nestiháme zavčas odpovědět a řidič tak případné odbočky vedoucí k cíli míjí.  

Nicméně na nádraží dorážíme v časovém limitu, na rozdíl od kolegy Lukáše, který ještě 2 minuty před odjezdem není na místě není a není ani k zastižení. Díky 15 minutovému zpoždění našeho dopravce to kupodivu stihne.

Nedopatřením nastoupíme do špatného autobusu (musíme si nechat vyndat z podpalubí již označená zavazadla a přesunout se do jiného busu). 
Druhý pokus o nastoupení se povede a my nakonec přece jen odjíždíme směr Praha.

Naše parta HIC

V Praze na letišti při placení bagety zjišťuji, že opět nemám nic na účtu… Musím se nad sebou zamyslet.

Odbavení i let probíhají relativně v pohodě, všude kolem plavou naducaní mrační beránci a výhled je okouzlující. 
Norský pilot bude asi  gentleman a letadlo na ranvej položí jako do bavlnky.

Půjčujeme si auto a vyrážíme najít náš nový domov. 

Trvá nám to 3 hodiny a najedeme 280 km.  

Kocháme se zelenou norskou přírodou, pánové obdivují projíždějící drahé značky okolních aut (mým námitkám, že Tesla je televize, nikoli auto, se jen smějí) a vyhlížíme hnědý srub. 

Některá místa míjíme i 3x po sobě.  

Řidič Radek je už mírně nervózní a všichni jsme unavení, když konečně dorazíme k cíli.  

Naším novým dočasným obydlím je roztomilá dřevěná chatička na konci světa(o které Radek celou dobu hledání tvrdí, že je modrá), která však uvnitř zapáchá jak bříško pořádně uleželého, 3 týdny mrtvého soba v parném létě.  WIFI není. Při puštění vody čerpadlo vydává děsivé zvuky, při kterých nejde spát. 

Nicméně bydlíme a jsme šťastni.  

Rozdělíme si pokoje. 
Já z nějakého (pro mě nepochopitelného důvodu, který ocením už druhý den) volím horní postel palandy.  

Upadáme všichni do kómatu. 

První dojmy z Norska:

- je celé zelené a nasáklé vodou jako houba

- všechno je daleko

- autem jezdí všichni a všude - chodníky tu téměř nejsou

- 40% aut  na silnicích jezdí na elektřinu a mají vyhrazený vlastní pruh

- Norky jsou v 80% blondýnky s něžným obličejem 

- Norové jsou (pro mě překvapivě) bordeláři

- ještě v 11 hodin v noci je světlo - můj sen o nekonečném dni se splnil

- opravdu se mi tu líbí

VÝLET DO OSLA

V pátek odlétám na pět dní do Osla. 

Služebně. 

Hrozně jsem si to přála a těšila jsem se. 

Až do uplynulého víkendu. 

Bylo nádherné počasí a trávily jsme ho na chalupě a v maringotce. 

Laťka je teď nasazená vysoko. 

Na Dyji je prostě krásně.

Líbí se tu nejen nám, ale i čáp se každý rok vrací. 

Mají vůbec v Norsku čápy?

Mie jsem slíbila dovézt trola. 

Můj odjezd těžko nese (Mia, ne trol). 

A tak zatím místo trola krotí aspoň šneka... 

Budou prý spolu na mě čekat .

Taky si otevřela kytičkovou cukrárnu 

(v nabídce jsou sedmikrásková lízátka, meduňkové muffiny a dortíky z oříšku). 

Doufám, že se jí po dobu mé nepřítomnosti business patřičně rozjede a až se vrátím, budu mít dceru ve vatě (cukrové).

  

 Jisté je, že mi bude smutno. 

Hlavně po mojí malé víle. 

 Uvidíme, jak to všechno dopadne. 

Pokusím se zajistit informační post.

Mají v Norsku free WIFI?

Uvidíme... 

POVALEČ KAVÁRENSKÝ

Včera jsem v rámci pracovní doby vyrazila "do města", jak se u nás říká tomu, když se z Juliánova přesunu tramvají do centra Brna. Vzhledem k rozkopanosti místních komunikací a vlastní neschopnosti podélně zaparkovat jsem se do středu jihomoravské metropole nepodívala delší dobu (proto ta tramvaj), o to víc jsem byla překvapená a nadšená... 

Ty zahrádky, stánky s kávou s sebou, načančané výlohy, lákající k nákupu a spoustu na sluníčku se vyhřívajících lidí, mě okouzlili. Pohoda, která mi většinou uniká, protože sedím v práci (nebo v poklusu probíhám kolem - tak jak tomu bylo včera). 

Jak to jen lidi dělají, že nepracují? 
Berou si volno, aby mohli relaxovat na zahrádce oblíbené kavárny? Jde o obchodní schůzky? Maminky na mateřské?(a kde tedy mají děti?) Lidi bez práce? (čím pak zaplatí kávu?). 

Nevím. 

Ale rozhodně by mi to taky šlo. 

A bavilo by mě to. 

Své povolání kavárenského povaleče bych vykonávala zodpovědně a svědomitě. A jako bonus pro zaměstnavatele bych nachytala na sluníčku i trošku bronzu a přečetla pár knih (v rámci sebevzdělávání), případně hodila pár drobečků holubům. 

Jen to chce bohatého sponzora. 

ADOLF BORN

... můj největší oblíbenec a vzor, úžasně talentovaný, lidský, vzdělaný, moudrý, zcestovalý, vlídný... a nevím kolik dalších superlativů bych měla napsat... 

Potkala jsem ho jen jednou, na autogramiádě ku příležitosti jeho osmdesátých narozenin...

... kdy podepsal Miulíně Macha a Šebestovou...,

ale  jeho kresby obdivuju odmalička (už jako holčička jsem jeho obrázky s vášní obkreslovala), Mluvící balík je i díky jeho ilustracím moje nejmilejší knížka (a Miina už taky)

(naše, značně opotřebované, vydání)

a když jsem si měla před deseti lety vybrat dárek za státnice, zvolila jsem Bornovu litografii s Emilem Holubem, který mi doteď dělá společnost v ložnici nad postelí.

Myslím, že je jen málo lidí, po kterých zůstane na zemi mezera, kterou jen tak nikdo nezacelí.... :-(
Bude mi moc chybět, doufám, že tam, kam šel má k dispozici štětec a barvy.

ŠKOLKA V PŘÍRODĚ

Mia dnes odjela na 3 dny na školku v přírodě. 

Vzdálila se od maminky na dvě noci a cca 70 km. 

Těšila se. Nemohla dospat. 

Nevím, jak a jestli to přežiju. 

Určitě od rána nepřestala škytat, jak intenzivně na ni myslím. Jestli ji není zima, smutno, nemá hlad, žízeň, nedřou jí boty, jsou na ni hodné děti...

Paní učitelky si tajně vyzvedly pohled, který druhý den předají dětem a budou se tvářit, že přišel poštou.

Když jsem se ptala, co chce Mia za obrázek, odpověď zněla: "Něco mi namaluj". 

Přání splněno. Snad se jí bude líbit. 

PS: Podobnost s hlavními aktéry nehledejte :-).

NÁROČNÝ,

ale super týden, utekl jak voda. 

Začalo to vlastně už o víkendu. 

Příjímaly jsme návštěvy,

 zachraňovaly pana ještěra před utonutím v zahradním umyvadle,

 upekly první rebarborový koláč,

 v týdnu jsme přežily poslední školkovou besídku 

(ač bych měla být nadšená, vydýchaný vzduch ve školní třídě, zvednuté ruce odhalující mokré kruhy v oblasti podpažních jamek filmujících tatínků a nekonečné recitace snaživých dětí trvající téměř hodinu mi nedovoluje patřičně se radovat z vlastní dcery hrající hlavní roli "babky" :-)).

Zvládly jsme taky Miinu první vernisáž (Miinu a dalších 30 dětí, ale pyšná na ni jsem, to zase jo).

 

a návštěvu Kovozoo

 

Taky jsme konečně přestěhovaly Mínu do letního bytu na terase. Snad to děvče zvládne (minule jela s náma na chalupu a celý víkend naštvaně odmítala vystrčit hlavu z krunýře).

Já jsem zahájila pokus o jarní úklid (zatím ne zcela úspěšný), urovnala si chaos v hlavě a opět si potvrdila, že dvakrát do jedné řeky nevstoupiš a že lidi se nemění. 

A tak jedeme dál. 

Co nás nezabije.... ;-).