Tři měsíce ani čárka.
Nebyla nálada, nebyl čas.
Umíral mi dědeček.
Kdo nezažil, nepochopí.
Spousta rozjitřených emocí a otázek bez správných odpovědí.
Kolotoč starání se o nemocného člověka, kterého milujete, se kterým jste vyrostli a který se do vás nesmazatelně otiskl.
O člověka který už nic v životě nechce, jen umřít a vy se musíte vyrovnat s tím, že byste ho měli nechat jít.
Každodení pohled na to jak schází, chátrá a trpí.
Umřel na začátku září a ještě teď mi tečou slzy a hlava nechce pobrat skutečnost, že tu není a že je mu tam líp.
On, bývalý pilot, ve mně vzbudil lásku k cestování, naučil mě lyžovat, natírat, vrtat a užívat si život do posledního doušku. Trhal mi mléčné zuby, vytahoval třísky, vedl mě k oltáři a vezl mě na první ultrazvuk.
Schází mi můj dědeček a jeho suchý humor, přisprostlé prvorepublikové písničky, jeho poobědový šlofík, káva s babičkou napůl, schopnost nikdy se nerozčilovat, tolerovat ostatní, žít a nechat žít
Chybí mi na každém kroku, ale zároveň ho pořád kolem sebe cítím.
Jsem však vděčná, za čas, který jsem s ním mohla strávit a za to, že si ho užila i moje dcera.
Některé rány se nikdy nezacelí.
