TABLET

Ježíšek mi věnoval nový tablet. Grafický tablet. 
Bohužel jsem technologická konzerva a nové upgrady, updaty a veškeré technické inovace mě rozčilují. 

Znamená to pro mě zdržení při práci, nutnost učit se novému, nedejbože studování návodů či tutoriálů (kdo má čas sedět u youtube a dívat se na někoho, jak kreslí, že?). 

Fakt, že vývoj jde kupředu a já nestíhám držet krok, mě rozčiluje. Nutkání IT průmyslu každý půlrok přesunout ikony, změnit plochu a kvůli tomu vydat novou verzi photoshopu/ilustratoru/indesignu či jiného programu, sloužícího k mojí obživě mě vytáčí do nepříčetnosti. 

Proč mi to dělají?

A tak používání vínově červeného krasavce pořád odsouvám. 

Až tam budu mít nahrané toto... 
Až bude fungovat tamto... 

Až budu mít obal...

Tak obal už mám. 

Ušila jsem si ho na kurzu šití bot. 
Boty už jsem totiž ušila dvoje. 

Obal zatím jen jeden. 

Kožený, vlastnoručně malovaný. 

 Foto z procesu

 Hotový obal - přední část.

 A zadní část.

Kůže je báječný materiál. 

Dá se do ní rýt, dobře se zpracovává a krásně voní. 

Je to radost. 

Třeba brzo rozjedu i ten tablet (momentálně k němu nemůžu najít nabíječku - proč nedělají ke všemu stejnou?...).

DAKL

Ve školním roce vedu každou středu v místním DDM Dámský klub - DAKL. Založily jsme ho v září a sešla se tam skvělá parta v rozmezí 8 - 65 let (i když letos k nám přibyla ještě v březnu narozená Julinka). 

Tvoříme podle toho, co by se dámám zrovna líbilo. 

A tak jsme vyzkoušely vitráže, mozaiku, šití z kůže, keramiku, malování na hedvábí, modrotisk, výrobu buttonů... 

Díky tomu, že bydlím nedaleko a že si všechny rozumíme, občas se po zavírací době DDM přesuneme k nám a pokračujeme u vína u nás na terase (to už ale nic nevyrábíme).

A protože DDM končí v květnu, včera jsme měly poslední kurz v tomto školním roce. Přes prázdniny se budeme scházet nárazově u nás a v září začneme znovu organizovaně. 

Mám tu naši bandičku moc ráda. 

(Netušíte, jak se fotí ty krásné a vystajlované fotky zahradních večírků? 

U nás okamžitě vzniká chaos. Asi divná paní domácí...).

 

(Náš nejmladší člen, Jůlinka, narozená ve stejný den, jako Mia). 

 Mám prostě štěstí na skvělé lidi. A intenzivně si to uvědomuju.

Díky za to.

(Poprvé jsem dostala kytku ke konci školního roku - jako paní učitelka. 

Mám z ní hroznou radost.)

Tak pokud jste z Brna a rádi/y vyrábíte, můžete se k nám od září přidat. 

PS: Pozitivní vztah k občasnému pití vína vítán. 

ZÁZNAM Z PROCESU

Abyste věděli, čím se teď bavím.
A nebo jen tak pro radost. 
Z vůně dřeva a barev.

A tady - využití kurzu kaligrafie v praxi :-).

 

Srdíčka jsou pro kolegyně do práce, na označení našich nových pracovních židlí. 

Sedící polohy se různě nastavit, tak aby se jim nepletly :-). 

Bohužel poloha "ležící" tam není. 

Ta by se hodila mně.

 

 Hezký den (už je páááátek).

ROK VE FIRMĚ

Už tu pracuji rok. 

5 minut od domu, dělám, co mám ráda a co mě baví.

Občas to má samozřejmě nějaké ty mouchy, ale ty jsou všude.

Nejvíc mě těší, když dělám něco pro děti. 

Třeba kreslit sloníka Kofíka, pro děti nemocné (aby jim to trošku ulehčil).

Nebo pohledy ke dni matek.

Ale dnes je to o oslavě toho, že mám báječnou práci a kolegy - přátele. 

A že i díky tomu jsem šťastná.

 

Tak doufám, že jsou taky rádi, že mě mají a že jim bude chutnat :-).

 

OČR

Kdyby se zaměstnanci posuzovali podle zameškaných hodiny, byla bych pracovníkem desetiletí. 
Nikdy jsem nebyla nemocná nebo na OČR (tedy nemocná bývám, ale chodím do práce). 

Až včera. 

Dva dny volna s Miulínou. 

Nemocné jsme obě. 

A obě si to užíváme.

 Ale taky trošku pracujeme (já doháním resty, jako vždy).

Takže pro kamarádku kadeřnici:

- vizitky 

 - otevírací doba

a návrh etiket a loga na víno pro kamaráda: 

 

Miulína taky nezahálela (jen trošku):

A tak si říkám, že ty dva dny doma stály za to. 

Cítím se odpočatá, nepadají mi víčka už kolem páté odpoledne a doma máme uklizeno a navařeno.

Příště si ten nával pracovní zodpovědnosti a loajality k firmě důkladně promyslím ;-)

SOVY

V nové práci už jsem přes půl roku. Už jsem pustila kořeny. Miluju to tu. Vyhovují mi kolegové, rodinné prostředí a naplňuje mě pracovní náplň :-). Jako bonus to mám 5 minut od domu. 

Vlastně se mi splnil sen. Vždycky jsem chtěla kreslit, ale moji konzervativní rodiče neviděli dráhu výtvarníka jako dobrý životní směr. 

Trvalo dlouho, než jsem se vrátila na cestu, kterou jsem chtěla jít už jako dítě, ale jsem tu a kreslení a kreativní činnost mě živí.  

Ale jsem šťastná. 

A tak to má být.

(Jen doufám, že jsem to tímto nezakřikla.) 

Za půl roku jsem pro firmu dělala tyto kampaně: 

Gumové medvídky ke dni dětí:

 

 Káva pro doktory ke dni lékařů:

A následně vznikl nový maskot pro spánkové laboratoře: 

Sova (které kolegové říkají Ota, protože je   zhmotněnná z plsti a chlupů našeho Oty), která reprezentovala firmu na Mezinárodním spánkovém kongresu: 

A tady jako jako poster do ordinací:

Pracuji taky na méně líbivých věcech, jako jsou odborné letáky (tedy jen po grafické stránce, odbornost nechávám na lékařích), ale i to mě baví. 
Jsem prostě z nové práce nadšená.  
Ale pořád se učím. 
Třeba v grafických programech, kde vznikla pro změnu zase soví varianta, kreslená kompletně v PC:

Tak jak se Vám soví mánie líbí?

PRNDĚLÍ

Kdykoli jsem v pondělí potkala ve výtahu mou dokonalou sousedku Andreu, pokaždé mi s despektem a zoufalství v hlase sdělila: "A zase je to tady: Prndělí..." Způsob, jakým název onoho prvního dne v týdnu vyslovila mě pokaždé pobavil, ale zároveň přesně vystihoval nechuť, s jakou jsme obě ráno opouštěly vyhřátou postel abysme se vydaly v plné polní vstříc celému pracovnímu týdnu. 

Za těch sedm let jsem si na tento rituál poměrně zvykla a pokud by se Andrea nepřestěhovala o pár ulic vedle, natrvalo bych ho přiřadila ve svém životě do kategorie příjemných maličkostí, které mi zpříjemňují třeba právě "Prndělky".

 Dnes se toto prndělí projevilo v celé své ošklivosti a od rána mi to dává sežrat. 

Např. skutečnost, že moje vlasy žijí svým vlastním životem a v noci zřejmě pořádají divokou párty, které se já neúčastním, mě  normálně již příliš nerozhodí. 

Bohužel bych chtěla v nové práci přesvědčit své spolupracovníky, že jsem úžasná, nádherná, všechápající, spolehlivá a včas chodící bytost, což s hlavou jako koudel nejde. Když se hned po ránu snažíte z chemlonu vytvořit cokoli (opravdu cokoli) na co by se dalo koukat, bohužel marně a ještě kvůli tomu naberete skluz, který je navíc umocněn ranní zácpou (ne mou, ale tou na silnicích), do práce dorazíte s jazykem na vestě a příprava porady, kterou kolegyně bravůrně zvládá za 15 minut (a ještě u toho míchá kávu) vám trvá 40 minut (a ještě s chybou v součtu) ... no prostě ze zářící bytost vypadá trošku jinak.

Po cestě do staré práce (kam z nějakých nepochopitelných vnitřních pohnutek neustále docházím vypomáhat, než si někoho najdou) jsem dostala pokutu za rychlou jízdu. Omluva, že jsem spěchala, zřejmě strážníkovi nepřipadla dost originální. 

(Už aby bylo jaro a já mohla přesedlat do mého pomalejšího vozu.) 

Doma jsem zjistila, že jsem stále ještě nedostala výplatu ze staré práce, takže nemůžu zaplatit onu pokutu.

Na protest jsem místo oběda snědla pytlík gumových medvídku (ne, zhubnout opravdu nebylo moje novoroční předsevzetí...) a půl tabulky studentské pečetě (příchuť hruška - doporučuju). 

To mě vzpružilo natolik, že jsem k večeři uvařila zeleninovou polévku, kterou jsem následně slila do dřezu (nedala jsem si pod cedník hrnec). Vzápětí jsem mé věrné a oblíbené zákaznici - právničce  poslala náhled inzerátu se špatným ořezem. 

Jinak jsem naprosto duševně zdravá - určitě za to může to Prndělí.  

5 LET

Pět let v jedné firmě. 

V různých pozicích (bohužel ani jedna vleže :-)) a na různých místech.

Skvělá parta skvělých lidí, ze které mě vyštval až příchod Pražských workoholiků. 

Tím nechci říct, že každý Pražák spadá do této skupiny. 
Ti, co nás koupili, jsou. 

Bez sociálního cítění, s mottem odrbat, vyšťavit, vycucnout a zahodit. 

Sprostá slova na denním pořádku, slušnost jako znak demence a snaha natáhnout den na 26 hodin mě přinutila opustit práci, kterou jsem milovala a začít hledat jinde. 

Snad to bude lepší. 

Dostala jsem dva krásné pugéty a poukázku do výtvarného obchodu. 
Jsem z těch změn unavená a bez elánu. 
A moji exkolegové mi chybí.
Snad bude líp.

DESIGNBLOK A KOLOBĚŽKA

Představte si, že pro někoho navrhnete logo, on si s ním nechá polepit koloběžky, vypálit do stupátek a když má dojít na platbu, tak vám oznámí, že logo není na 150% a že není dost sexy (jak vypadá sexy logo?) a že vám ho nezaplatí, protože jde jen o tři čárky připojené ke kolečku a to ON by zvládl taky a pak odfrčí ve svém jaguáru. 

Promrhaný čas a energie pro špatného člověka. 

Nezbývá, než se otřepat, myslet si své a vrhnout se na úspěšnější projekty.

Jako třeba ten pro expozici na Designbloku.

Úžasná šance, o které jsem si nebyla vůbec jistá, že ji zvládnu, ale která dopadla nad očekávání skvěle. 

 Práce pro člověka, se kterým se mi skvěle pracovalo. 

Komunikativní, na stejné vlně a přemírou trpělivosti (času bylo málo, kreslila jsem po nocích v Düsseldorfu, takže jsem byla občas mírně mimo).

Díky za takové klienty.

A výsledek:

Jsem spokojená. 

Já vím, že samochvála smrdí, ale mám prostě radost. ;-)

PLASTY

Moje delší odmlka byla způsobená pracovním výjezdem a 14hodinovou pracovní dobou, která mi neumožňovala věnovat se ničemu jinému, než práci a přežití. 

Jednou za 3 roky se totiž v Düsseldorfu koná veletrh K-Messe, kam se sjedou všichni, co vyrábí z plastů.

Nebudu se příliš rozepisovat o tom, že 90 procent výrobků jsou naprosto zbytečné krámy zamořující planetu a že už samotná výstavařina je plýtvání neuvěřitelným množstvím materiálu a energie (postavíte na 5 dnů expozici, kterou následně zbouráte a veškerý použitý materiál včetně koberců, vyhodíte).

A i když hodně firem vyrábělo z recyklátů, myslím, že by se bez nich dalo obejít a že všudepřítomný, stále se na stáncích opakující motiv zeleného lesa na použité grafice, tuto skutečnost nenapraví.

Nicméně, kdo jsi bez viny, hoď kamenem a tak pouze konstatuji, byla jsem tam, odvedla kus práce a teď se vzpamatovávám.

Takže jen pro představu:

- polepili jsme desítky metrů stěn potištěnou folií,

- našroubovali jsme 280 květináčků s břečťanem, aby vznikl zelený sloup (a pak sledovali, jak břečťan v teple opouští pavoucí, brouci a další obyvatelé, které jsme přesunem vyrušili)

- a další obří grafika lepená ve výšce

- já jsem se snažila vytvořit z nesourodých odpadků výstavku

-  a na závěr jsme nalepili 780 kostiček ve 4metrové výšce do tvaru mapy světa

(počítadla sčítají počet vyrobených plastových tašek v jednotlivých světadílech)

Prostě všude plast, drcený plast, zpracovaný plast, stroje na výrobu plastu a zase plast...

Evropa prý dokáže zpracovat jen 30% vyprodukovaného odpadu. 

Na víc nemá kapacity, stroje ani prostředky. 

Z toho vyplývá, že všechno to třídění je jen nafouknutá bublina. Pokud nebudou vyráběny rovnou ekofriendly obaly, brzy nás plastové vločky, jak rozdrcenému materiálu říkají, zasypou. 

A ani K-messe a jeho iluze o ekologickém zpracování plastu nás nezachrání.

A to je vše z mého dalšího pracovního výletu.

PREMIÉRA

Moje první velká zakázka v realizaci. 

Tisknu a laminuju polepy na stoly do baru, které jsem předchozí tři týdny dávala dohromady..
Kolega říkal, že je to kýč, ale rozhodla jsem se ho ignorovat. 
Mám radost. Hroznou.
Jen nevím, jestli teď ze mě nebude alkoholik.
No, aspoň to celý lépe přežiju. 

Ještě je nemám všechny. Další várku tvoří hranaté stoly.
Opět jsem ve skluzu.
Jako vždycky. 
Okolí už si zvyká.