Dinosauři drží Miu už dlouho.
Začalo to samo od sebe asi v jejich 3 letech, když ještě ani pořádně nedokázala vyslovit "tyranosaurus". Už tehdy jsem byla přinucena vymodelovat dinosauří partičku z hlíny a používat je jako herce následně vymyšlených dinopříběhů...
... navštívit všechny dinoparky v přilehlém okolí ("všechny" znamená ten ve Vyškově).
Ku příležitosti narozenin a Vánoc bylo zakoupeno námi i Ježíškem několik encyklopedií a odborných publikací o prehistorických obrech,...
... podle kterých Mia kreslí knihu vlastní, se zcela novými dinosauřími druhy.
A jakmile to čas dovolil, sedly jsme na letadlo (letiště máme za rohem) a letěly za dinosaury čerpat inspiraci do Britského přírodovědného muzea.
Tam ji nadchly fosilie.
Neustále mluvila o tom, že nutně musí nějakou najít.
A tak když jsem na internetu objevila sadu "Vyhrab si svého dinosaura", neváhala jsem, zakoupila a schovala sádrovou krychličku u paty maringotky, kde zrovna nááááhodou bylo třeba vykopat díru pro nový stromek.
Stačilo Miu trošku popostrčit správným směrem a pak už jen počkat, až nadšená budoucí mladá a archeoložka osvobodí pterodaktyla ze sádry.
Práce probíhaly velice usilovně, sádrový prášek pokryl celý byt, nicméně Mia (k mému údivu) neztrácela trpělivost a kopala a škrabala...
...až se podařilo kostičky zcela odkrýt.
Já jsem mezitím, v rámci zachování autentičnosti, vyhodila návod na sestavení (fosilie přece nemají návody) a tak složení kostry představovalo poněkud tvrdší oříšek, ale nakonec se povedlo a pterodaktyl brázdí prostor pod lustrem.
Nesmíme o něm ale nikomu říct, Mia má vážné obavy, že tak vzácný nález jí vědci zabaví pro muzejní účely. Takže pššššt.