VÝLET DO OSLA

V pátek odlétám na pět dní do Osla. 

Služebně. 

Hrozně jsem si to přála a těšila jsem se. 

Až do uplynulého víkendu. 

Bylo nádherné počasí a trávily jsme ho na chalupě a v maringotce. 

Laťka je teď nasazená vysoko. 

Na Dyji je prostě krásně.

Líbí se tu nejen nám, ale i čáp se každý rok vrací. 

Mají vůbec v Norsku čápy?

Mie jsem slíbila dovézt trola. 

Můj odjezd těžko nese (Mia, ne trol). 

A tak zatím místo trola krotí aspoň šneka... 

Budou prý spolu na mě čekat .

Taky si otevřela kytičkovou cukrárnu 

(v nabídce jsou sedmikrásková lízátka, meduňkové muffiny a dortíky z oříšku). 

Doufám, že se jí po dobu mé nepřítomnosti business patřičně rozjede a až se vrátím, budu mít dceru ve vatě (cukrové).

  

 Jisté je, že mi bude smutno. 

Hlavně po mojí malé víle. 

 Uvidíme, jak to všechno dopadne. 

Pokusím se zajistit informační post.

Mají v Norsku free WIFI?

Uvidíme... 

POVALEČ KAVÁRENSKÝ

Včera jsem v rámci pracovní doby vyrazila "do města", jak se u nás říká tomu, když se z Juliánova přesunu tramvají do centra Brna. Vzhledem k rozkopanosti místních komunikací a vlastní neschopnosti podélně zaparkovat jsem se do středu jihomoravské metropole nepodívala delší dobu (proto ta tramvaj), o to víc jsem byla překvapená a nadšená... 

Ty zahrádky, stánky s kávou s sebou, načančané výlohy, lákající k nákupu a spoustu na sluníčku se vyhřívajících lidí, mě okouzlili. Pohoda, která mi většinou uniká, protože sedím v práci (nebo v poklusu probíhám kolem - tak jak tomu bylo včera). 

Jak to jen lidi dělají, že nepracují? 
Berou si volno, aby mohli relaxovat na zahrádce oblíbené kavárny? Jde o obchodní schůzky? Maminky na mateřské?(a kde tedy mají děti?) Lidi bez práce? (čím pak zaplatí kávu?). 

Nevím. 

Ale rozhodně by mi to taky šlo. 

A bavilo by mě to. 

Své povolání kavárenského povaleče bych vykonávala zodpovědně a svědomitě. A jako bonus pro zaměstnavatele bych nachytala na sluníčku i trošku bronzu a přečetla pár knih (v rámci sebevzdělávání), případně hodila pár drobečků holubům. 

Jen to chce bohatého sponzora. 

ADOLF BORN

... můj největší oblíbenec a vzor, úžasně talentovaný, lidský, vzdělaný, moudrý, zcestovalý, vlídný... a nevím kolik dalších superlativů bych měla napsat... 

Potkala jsem ho jen jednou, na autogramiádě ku příležitosti jeho osmdesátých narozenin...

... kdy podepsal Miulíně Macha a Šebestovou...,

ale  jeho kresby obdivuju odmalička (už jako holčička jsem jeho obrázky s vášní obkreslovala), Mluvící balík je i díky jeho ilustracím moje nejmilejší knížka (a Miina už taky)

(naše, značně opotřebované, vydání)

a když jsem si měla před deseti lety vybrat dárek za státnice, zvolila jsem Bornovu litografii s Emilem Holubem, který mi doteď dělá společnost v ložnici nad postelí.

Myslím, že je jen málo lidí, po kterých zůstane na zemi mezera, kterou jen tak nikdo nezacelí.... :-(
Bude mi moc chybět, doufám, že tam, kam šel má k dispozici štětec a barvy.

ŠKOLKA V PŘÍRODĚ

Mia dnes odjela na 3 dny na školku v přírodě. 

Vzdálila se od maminky na dvě noci a cca 70 km. 

Těšila se. Nemohla dospat. 

Nevím, jak a jestli to přežiju. 

Určitě od rána nepřestala škytat, jak intenzivně na ni myslím. Jestli ji není zima, smutno, nemá hlad, žízeň, nedřou jí boty, jsou na ni hodné děti...

Paní učitelky si tajně vyzvedly pohled, který druhý den předají dětem a budou se tvářit, že přišel poštou.

Když jsem se ptala, co chce Mia za obrázek, odpověď zněla: "Něco mi namaluj". 

Přání splněno. Snad se jí bude líbit. 

PS: Podobnost s hlavními aktéry nehledejte :-).

NÁROČNÝ,

ale super týden, utekl jak voda. 

Začalo to vlastně už o víkendu. 

Příjímaly jsme návštěvy,

 zachraňovaly pana ještěra před utonutím v zahradním umyvadle,

 upekly první rebarborový koláč,

 v týdnu jsme přežily poslední školkovou besídku 

(ač bych měla být nadšená, vydýchaný vzduch ve školní třídě, zvednuté ruce odhalující mokré kruhy v oblasti podpažních jamek filmujících tatínků a nekonečné recitace snaživých dětí trvající téměř hodinu mi nedovoluje patřičně se radovat z vlastní dcery hrající hlavní roli "babky" :-)).

Zvládly jsme taky Miinu první vernisáž (Miinu a dalších 30 dětí, ale pyšná na ni jsem, to zase jo).

 

a návštěvu Kovozoo

 

Taky jsme konečně přestěhovaly Mínu do letního bytu na terase. Snad to děvče zvládne (minule jela s náma na chalupu a celý víkend naštvaně odmítala vystrčit hlavu z krunýře).

Já jsem zahájila pokus o jarní úklid (zatím ne zcela úspěšný), urovnala si chaos v hlavě a opět si potvrdila, že dvakrát do jedné řeky nevstoupiš a že lidi se nemění. 

A tak jedeme dál. 

Co nás nezabije.... ;-).

 

LETÁČEK

Potřebuji do práce letáček na získání zákazníků na polep výloh a

 tak zkouším něco nakreslit na tabletu. Uvidíme, jak to zítra ohodnotí šéf a profi grafička. Do levého dolního rohu přijde ještě text: Polepy výloh, logo firmy a telefonní číslo. 

Cílem je zaujmout a použít co nejmíň textu.

Držte palce.

V TÝDNU

Zajímalo by mě, jestli to tak mám jen já, jestli je to normální.

V týdnu po práci většinou naložím Miu, vyřídíme nejnutnéjěí (nákupy, venčení psa, poštu...) a když dorazím domů, jsem na odpis. 

Veškeré plány z dopoledne vezmou za své, nejraději bych se stočila na gauč a spala. V 80% případů se přemůžu a ve stádiu zombíka vykonávám některou z požadovaných činností, nutných k zajištění šťastné domácnosti. 

Ale já z toho radost nemám. 

Neustále pokukuju po dece a těším se, až uvedu své tělo do horizontální polohy. 

Taktéž dnes. 

Po práci jsem si domluvila vyjížďku s kamarádkou na koni. 

Narychlo vyjíždím z práce (později, než jsem chtěla), posunuju se v koloně směrem domů a musím se soustředit, abych neklimbla za volantem. 

Vyzvednu dítě ze školky, rychle do výtahu, 6. patro, sbalit svačinu pro Miu, pití, věci na koně, dítě, psa, bačkůrky, foťák, láhev vína pro hlídající kamarádku... Vyrážíme.

Vracím se, foťák stojí na lavičce v předsíni.

Vyrážíme. 

Opět se soustředím, abych nespala za volantem. 

Mia mě povzbuzuje, že pokud (opět) překročím rychlost a chytí mě policajti, mám říct, že jsem měla zavřené oči a auto jelo samo. 

Nejsem si jistá, jestli to projde.  

Celou cestu si nadávám, proč si tak komplikuju život a vzpomínám na gauč. 

Předávám dítě a víno kamarádce, bačkůrky jsou o dvě čísla menší než Miina noha - detail. 

Pokračuji v cestě. 

Vyskakuju před svým cílem, vyndávám psa, tašku, foťák. 

Nevzala jsem si jezdecké boty. 

Nevadí.

Sedláme koně a vyrážíme. Foťák zůstává na lavičce. 

Ale bylo to krásné.

 

 

 

PÁLENÍ ČARODĚJNIC

S 

Loni jsem na čarodějnickou párty do školky malé spíchla kostým baby Jagy. 

Byla zklamaná, že nemá špičatý černý klobouk (jako ostatní) a  černý plášť od vietnamců (jako ostatní). 
Letos jsem si kreativitu odpustila a nastrojila ji do zakoupeného klobouku - k Miině naprosté spokojenosti. 

Už delší dobu sleduju, že Mia nesdílí mou vášeň pro originalitu - naopak, snaží se zapadnout do stáda. 
To, co ji ostatní holky závidí a rády k nám proto chodí (vyrábění z hlíny, samolepicí folie, omalovánky, co jí kreslím, honby za pokladem a další blbosti, ve kterých se vyžívám) moji dceru nechávají chladnou.

V sobotu bylo všechno špatně. 

Nudle z vietnamské kolonie, kterou máme za rohem, okomentovala slovy: "tyhle japonské obědy mi fakt nechutnají". Ačkoli dřív jsme si je spolu dávaly - měla to být zvykací kůra na stravu na našem  dlouho plánovaném výletě do Thajska.  
Na čarodějnické vyjížďce  se tvářila takto: 

 

Koně už ji prý taky nebaví... Chtěla zůstat doma a skákat před domem na trampolíně.

Že by předčasná puberta? Špatná výchova? Nebo spolu trávíme moc času? Jsem příliš dominantní? Nudí se se mnou?

Přišla jsem definitivně o svou sparing partnerku? 

Nakonec i ona propadla čarodějnému řádění a zapojila se mezi ostatní. 

  

 

Počasí vyšlo nádherně.

I na pečení buřtů došlo.

 

A i když se den vydařil a Mii se to nakonec líbilo a nechtěla odjet, hlodá ve mě myšlenka, jestli není lepší Miu nechat zapadnout mezi její doma sedící vrstevníky, pořídit ji kostým princezny Elsy, pustit jí televizi, aby věděla, jak vypadá Doktorka Plyšáková a přestat podporovat její individualitu, aby se necítila být tak mimo, jako někdy já. 

Jen nevím, kdo se mnou pojede potápět se do Thajska.

NEDĚLE S ANDY WARHOLEM

Poslední den výstavy. Zase na Špilberku.

Pro mě průměrný grafik s nadprůměrným obchodním talentem a originálními nápady. 

Důkaz, že člověk to nemusí až zase tak moc umět, stačí, když je první ;-). 

Autor obalu na mé oblíbené CD od Velvetů. 

Velký Andy Warhol. 

  

Vyrážíme s kamarádkou i s malýma holkama. Stíháme to.

Hurá...

 

 Jeho drobné kresby se mi líbily asi ještě víc, než velké a známé grafiky. 

Výstava byla opět vydařená, dokonce i omladině se líbila (přežít 4 místnosti obrazů zvládly bez velkého reptání) i tentokrát pořadatelé mysleli na zábavu pro malé návštěvníky.

 Za odměnu, že to s náma vydržely, jsme je nechaly taky trošky "dobarvit".

Spokojené jsme tedy byly všechny. 

A spokojenost nás, unavených matek, se ještě umocnila, když jsme objevily kavárnu, kde jsme si mohly dát kafe a dort, a děti nechat hezky venku za sklem ;-). 

  

Takže - krásný první máj.