Přála bych si, aby byl náš byt
uklizený.
Aby komínky ve skříních zařezávaly a obaly spotřebovaných
šamponů a tekutých mýdel neustále nepadaly při sprchování do vany.
Aby
se umyvadlo lesklo (stejně tak i okna), z pod gauče nevybíhaly prachové
chumáče a na nohy se mi nelepily morčecí bobky, které Bambule
s neuvěřitelnou sveřepostí vyhazuje z klece.
Přála bych si, abych si mohla
večer sednout s hrnkem čaje a knížkou a jen tak občas jedním okem
skouknout nablýskaný byt, kde ve výhledu nebrání ani zával věcí na stole
ani Mont Everest nevyžehleného prádla, ledabyle přehozený přes gauč.
Ale nejde to. Zvolte mě klidně
bordelářem roku, myslete si, že mým nejbližším příbuzným je roztomilý
vepřík, klidně věřte, že mám k úklidu negativní vztah...
Ale ono to
tak není. Moc ráda bych měla „načančáno“.
Ale kombinace nedostatku času,
volba jiných priorit spolu s velkým množstvím koníčků a věcí k nim potřebným a se samosetvořícím chaosem naklizenost
naší domácnosti neumožňuje.
Zrovna teď mám například rozdělanou rekonstrukci starého dřevěného kolotoče, dvě bedny nenaglazovaných květináčků pro kaktusy zatím marně čekající v přepravce,
rozmalovanou pozvánku na kamarádčiny 30tiny a napůl přesazené sazenice (v dokončení mi zabránil déšť).
Taky jsem musela odjet do Německa (reportáž snad příště), na služební cestu do Prahy, čarodějnický ples taky nepočká
a někdy musím chodit i do práce...
Říká se, že čistota půl zdraví, ale já ten úklid prostě nestíhám... Možná proto už 3 měsíce soustavně kašlu...