ZAŘIZUJEME

... papírový byt.

Tuhle knížku s nálepkami máme opět od kamarádky Olgy z Londýna.

Nevím, jestli je víc pro Miu nebo víc pro mě.

Je skvělá. Olga i knížka.

A tak zařizujeme. Mia lepí, já radím.

Ne víc, než 1 pokoj denně. Aby nám to dlouho vydrželo. 

FIASKO

Můj prodej na sobotním vinobraní v Drnholci byl totální fiasko. Neprodaly jsme s Miu skoro nic. 

Ani Miu nikdo nechtěl (pravda, neoznačila jsem ji cenovkou). 

 

Sice nepršelo, ale byla zima a 90 procent návštěvníků byli cyklisté (vozit zakoupenou keramiku na kole není přiliš praktické).

Ceny jsme měly mírné, zboží dost, nicméně naše nabídka převýšila poptávku.

Rukama se očividně neuživím...

Jako náplast na mizerný obrat byl průvod, vedle stojící stánek s burčákem a pro Miu štramberské uši. 

A taky kamarádi a kamarádky, co nás přišli pozdravit a skutečnost, že jsme neumrzly

Takže konec dobrý, všechno dobré.

Nicméně, my to nevzdáme. 

Příští rok nás tam mají znovu.

MILUJU PODZIM

Miluju i jaro, léto a zimu. 

Ale podzim... 

Ty barvy...Kaštany a dýně... horké čaje a čokoláda. 

Žluté sluneční světlo, mlhy a vůně ohýnků. 

Prostě nádhera. 

 Z dnešní návštěvy zahradnictví Brabec.

VYKLÁDKA PECE

 Vypáleno s láskou.

K mání u mě na Fleru http://www.fler.cz/kavanzo

JAK V TOM PLAVU

Dnešní den začal tím, že jsem si chtěla vzít do práce nový hrneček od Soni Malinové a dala jsem si ho do kabelky  plný vody, kterou jsem z něj pila večer. 

Takže teď mám mokrou kabelku, peněženku, 1 Miinu ponožku (druhá koupeli unikla, jelikož se ztratila), potvrzení o zaplacení plavání (jak příznačné), ovladač od garáže (snad to chlapec rozchodí) diář, svačinu, žvýkačky, zatoulané lízátko a cukry, co sbírám po kavárnách.  Všechno zvlhlo.   

Nevadí to snad jen oříškům a kaštanům, které nacházíme po cestě ze školky (naopak, tváří se, že začnou brzo klíčit) a Miině koupací čepici ( škoda jen, že si ji neoblékla peněženka nebo diář). 

Telefon lázni unikl, protože jsem ho zapomněla v ložnici.  

Díky bohu za to. Ten předposlední jsem zničila vylitou smetanou, jejíž víčko jsem perforovala rohem knihy čerstvě zapůjčené v knihovně. Ta to odnesla taky. 
Ať žijí velké tašky…

Náčrtek obsahu mojí kabelky vznikl v průběhu jedné extra plodné pracovní porady. ;-)

KUNŠTÁT

Do Kunštátu jezdím každý rok. S větší či menší bandou kamarádek. Letos jsme vyrazily ve třech a další tři už tam na nás čekaly. Počasí bylo jako vymalované.

  

  

                           A keramika taky.

 

 

Letos jsem se opět rozšoupla. Nemůžu jinak. 

Pořídila jsem si cukřenku a hrnek pro Miu ze série s mořskýma potvůrkama (od této keramičky si kupuju každý rok pár kousků a už  mám docela slušnou sbírku). 

Zelená konvice byla ve slevě za 100,- Kč (dala bych i víc, ta mechová zeleň je nádherná a ten tvar...). 

Poslední hrneček je od mé oblíbenkyně - superženy Soni Malinové (nikdy jsem nepochopila, jak to všechno s takovou grácií zvládá, navíc se skvělým výsledkem). Ten jsem vůbec nepotřebovala, ale je když on je tak něžně krásnej...

Původně jsem si myslela, že konvičku odsunu do maringotky, ale myslím, že už se u nás zabydlela...

Jinak v neděli ráno nás poctila svojí návštěvou Mína. 

Hned po ránu, jak vysvitlo sluníčko, tak se vyhrabala a ještě celá od hlíny se pustila do snídaně. Nevěřícně jsem ji asi hodinu sledovala, jak si na slunci nahřívá krunýřek. 

Pak jsme jely zkontrolovat maringotu a po návratu už byla zase fuč. Zůstal po ní jen kousek salátu. Ještě že jsem ji stihla vyfotit, jinak bych si myslela, že se mi to ráno jen zdálo...

Jinak je to ale mazlík k zulíbání. Jen je tak prťavá, že si asi budu muset koupit makroobjektiv, abych ji pořádně vyfotila.

.

U maringotky probíhaly pozemní práce. Tedy - ony neprobíhaly samy, musely jsme pracovat my.

Navazovaly jsme oblouky z keřů, které rostou okolo (nemám tušení, co jsou zač, ale jsou veliké a ohebné). 

Budou z nich časem zelené brány a domečky. 

Snad.

Takhle to bude vypadat











Takhle to vypadá 









A tahle to vypadá z druhé strany... 

Jinak vše roste a zelená se. To se dost divím. 

Jsem kozel zahradníkem.

  

No a nám se taky daří dobře :-)

PŘIJEL CIRKUS

A tak jsme musely jít... 
(Hlavní výhoda toho, když máte dítě je, že se můžete účastnit aktivit pro děti, aniž byste vypadali podezřele).

Cirkus miluju od malička (proto asi máme jako víkendový domek maringotku :-)). 

Být neustále v pohybu a ještě obklopena zvířaty, to je můj sen. Naneštěstí jsem kopyto a jsem si toho vědoma, takže bych nezvládla prostocviky na hrazdě, svíčku na koni ani žonglování - proto jsem se o práci v cirkuse zatím raději neucházela.

 

Z posledních dvou návštěv cirkusů jsem však byla zklamaná - mým dospěláckým očím neunikly detaily, které ty dětské přes blikající světýlka nevidí - vadili mi špinavá zvířata, nevyčištěné a malé klece a otrávení, nepříjemní cirkusáci.

Ale řekla jsem si, že jim dám ještě šanci. A vyplatilo se. 

Cirkus Jo-jo příjemně překvapil. 

  

Všichni účinkující se celou dobu usmívali, zvířata nenutili do krkolomných kousků, principál se mazlil s tygry, ubikace zvířat byly čisté a program mírně netradiční. Cirkus obsahoval dokonce i bar se sedačkami potaženými červeným sametem, kam jsme s kamarádkou Míšou zavítaly každou přestávku (samozřejmě na kávu - měly jsme s sebou přece děti ;-)).

 

V cirkusovém baru

Bohužel tak, jak mě cirkus překvapil pozitivně, sama sebe jsem překvapila negativně. 
To moje focení... 

V týdnu jsem se totiž rozhodla (povzbuzena knihou Jak fotit zrcadlovkou, kterou jsem dostala od kamaráda a kterou jsem pečlivě nastudovala), že přestanu fotit na manuál a vložím do toho více kreativity. 

To se ovšem dnes ukázalo jako chyba, díky níž mám místo akrobatů vyfocené rozmazané fleky, žonglér tone ve tmě a miniponíci připomínají skupinku nesourodých rezavých duchů.

Ze zhruba 150 nafocených snímků jsou použitelné jen tyhle a to ještě když přimhouříte obě oči a otočíte se zády. ISO a rychlost závěrky se proti mě spikli a společně s mým parkinsonem mi pokazili většinu fotek.

Každopádně cirkus byl super a já budu pilovat focení. 

Posílám tygří pusu na dobrou noc.

 

LÉTO V ČUDU

I když datum tomu zatím neodpovídá, příroda mluví jasně.

 

V sobotu jsme vyrazily, stejně jako loni, do Znojma na vinobraní, ale po cestě jsme potkaly les a nějak se to zvrhlo. Prostě nešlo odolat a tak jsme vyměnily davy lidí za klid lesa.

Lesní toulky se líbily i Otovi, který se celou dobu tvářil, že je víla a střídavě se tiše vynořoval a zase mizel mezi stromy.

Výlet se povedl, i když se na něm - na rozdíl od Znojma - nepodával burčák.

No a neděle - ta byla ve znamení vyjížďky na kole.

    

 Objevili jsme novou ohradu a v ní tohoto krasavce. Šimlíkův bráška.

No a na chalupě jsme opravily starý campingový stolek.

Já jsem mu nastříkala nožičky stříbřenkou a potáhla hnusnou umakartovou desku samolepicí folií. 

Mie pak stačilo dát do ruky plotrem vyřezané samolepicí puntíky a na chvilku se vzdálit...

            a když jsem se vrátila, stolek měl vyrážku.

  A pak už jsme podávaly čaj na apartním stolečku.
V maringotce se nám bude hodit.
Implementace proběhne příští týden.

PŘÍRŮSTEK

V pátek k nám přijel tank. 

Tedy, abych byla přesná, minitank. 

Takže v pátek k nám přijel minitank v bílé dodávce. 

Vlastně je to želva. 

Miniaturní želva, co se pohybuje jako tank. 

Tedy - když se zrovna pohybuje. Zatím spíš stávkuje a pohybujeme s ní my. I když bysme neměly. Ale uznejte sami - pořídíte si mazlíčka, zařídíte mu výběh a on se okamžitě zahrabe pod podlahu domečku a odmítá se ukázat. 

Někteří členové rodiny dokonce odmítli uvěřit, že máme želvu (dle zásady - co nevidím, neexistuje) a její existenci vytrvale popírají.

Tak tedy máme želvu. 

Želvu zelenavou - testudo hermani. Samička. Měří asi 7cm, vypadá jako bombon a jmenuje se Mína. To proto, že žije sto let, tudíž ji podědí Mia a Mia a Mína jsou libozvučná kombinace. 

Na Mínu jsme čekali dlouho. Byla jsem dokonce nucena nakreslit, jak asi bude vypadat.

Ve skutečnosti Mína po příjezdu vypadala takto (u mě v kanceláři na stole):

Doufám, že její vzhled naší péčí neutrpí újmu. 

Je pravda, že jsme ji od jejího ubytování příliš často neviděli (i když já mám tendenci nervózně nazvedávat budku a kontrolovat, jestli nám nevzala kramle, případně ji vynášet na slunce, aby načerpala UV záření, kdykoli zasvítí paprsek sluníčka).

Jsem šťastná, že ji máme. I když nic moc nedělá. 

Skutečnost, že se naše rodina rozšířila o dalšího člena mě uspokojuje. 

Pořádáme s Miu výzkumné výpravy na terasu, hodiny civíme do "výběhu" (dá se říkat prostoru pro želvu výběh?) a čekáme na každý její pohyb či mrknutí očička.

Takže Míno - ať se ti u nás líbí.

PS: k Míně Mia podědí ještě olivovník, který s láskou už 12 let pěstuju. Ta se má ;-)

PASTELKOVNÍK

Kdybych měla seznam, odškrtnu si další rest.

Sáhodlouhý pastelkovník na 36 pastelek pro Miinu nejlepší kamarádku Esterku k narozeninám. 

Už šestým. To to letí. 

  Snad se bude líbit. Kočičkové látce se prostě nedalo odolat.

A zítra, zítra se naše rodina rozroste o dalšího člena. 

Těším se moc. Všechno je nachystané. Ale víc až zítra. Dobrou.

ZAČÁTEK ŠKOLNÍHO ROKU

Snažíme se najet do nějakých kolejí. Nevím přesně do jakých. 

Je to chaos. Slovo režim mi nic neříká a pokud ano, tak samá negativa. Honička práce - školka - kroužky začala. 

Lítám jak hadr na holi.

Asi je potřeba mírně zbrzdit, i ve všední den si udělat radost a třeba si malinko osladit život...

 ... a trošku si ho zpestřit. 

A tak jsem zase vytáhla hlínu. Po dlouhé době. Uklidňuje mě to. 

Vánoce se blíží. Musím máknout a naplnit pec. 

Zase jsem toho naslibovala...

 

Můj malý andílek mi vyrobil andílka. Už visí v maringotce a hlídá. 

Foto na mobil, ve tmě, mu nedovoluje vyniknout v plné kráse. 

Je to roztomilouš. Doladím podle něj interiér maringotky. 

Zaslouží si to.

 

SVATÝ KOPEČEK

Původem z ateistické rodiny, bibli rozumím jako koza petrželi. 

Znám hlavní účastníky, ale tím končím a na existenci boha jsem si zatím ještě neudělala vlastní názor. 

Nedělní výlet na Svatý kopeček v Mikulově mě však naplnil posvátnou úctou a pochybnostmi, jestli přece jen... 

No uznejte sami:

Snad to dělaly ty načančané mraky nebo žluté slunce, prosvítající přes ně - atmosféra byla prostě kouzelná a celý den se vydařil.

 

Počasí bylo větrné, ale natolik fotogenické, že jsem svou SD kartu přidala další 300 fotek.  A teď jako správná váha řeším dilema, které z nich vybrat...

Tu s kapličkou a mraky? 

Nebo naopak pohled od zámku na kopeček?

Mikulov v pastelových barvách?

Nebo foto Mikulova z pohledu mravence?

Nebo tu, kde jsme s Miu šťastné, že se máme a že můžeme být spolu.

A ať už bůh existuje nebo ne, díky za ten nedělní den. 

(Zakončený skvělou kávou a dortíkem v Cafe Závodný. Dortík už se do záběru nevlezl)

A pro ty, co chtějí vědět víc:

- Křížová cesta na Svatém kopečku je jedna z nejstarších v českých   zemích, po cestě potkáte 14 malých kapliček

- na vrcholu se nachází kaple svatého Šebestiána a zvonice

- na Svatém kopečku se vyskytují 3 druhy stepí a žije zde výr velký (a ještě vzácná rostlinka kavyl skalní, o které nemám tušení, jak vypadá)

- a hlavně - v pohodě tam vyjdete, aniž by jste se dramaticky zadýchali.

Pro více informací si vyzvedněte příručku v informačním centru na náměstí, odkud jsem tyto moudra opsala i já.