DOMEČKOVÁ GIVEAWAY

Nějak se mi rozjíždí objednávky na keramiku (díky, díky, díky), kterou poněkud nestíhám vyrábět, ale usilovně pracuju na zlepšení a snažím se, seč to dá.

Takže po výletu do Vídně (obsáhlejší reportáž v příštím příspěvku) jsem mákla a šoulím jeden domeček za druhým.

No a protože investice do nemovitostí se v současné době vyplatí,

předmětem druhé GIVEAWAY budou opět domečky, tentokrát tři a dle vlastního výběru.

Zatím jsou v nevypáleném stavu, ale budu je pozvolna množit a do konce listopadu musí být vypálené, protože na 12 z nich čeká zákazník.

A tři z nich budou pro jednu nebo jednoho z vás. 

Stačí, když napíšete váš e-mail.

Případné sdílení na facebooku nebo na blogu vám přihodí dva domečky navrch (celkový počet pět ;-)).

Takže pište, 15. listopadu vylosuju výherce, kterému posléze (sléza znamená "jakmile budou vypálené") pošlu fotku domečků, aby si mohl vybrat. 

A jak vypadají domečky po vypálení se můžete podívat tady:
https://cz.pinterest.com/kavanzo/houses/

PS: Mína sice hrdinně asistuje, ale není součástí transakce a nikam ji posílat nebudu. 

DESIGNBLOK A KOLOBĚŽKA

Představte si, že pro někoho navrhnete logo, on si s ním nechá polepit koloběžky, vypálit do stupátek a když má dojít na platbu, tak vám oznámí, že logo není na 150% a že není dost sexy (jak vypadá sexy logo?) a že vám ho nezaplatí, protože jde jen o tři čárky připojené ke kolečku a to ON by zvládl taky a pak odfrčí ve svém jaguáru. 

Promrhaný čas a energie pro špatného člověka. 

Nezbývá, než se otřepat, myslet si své a vrhnout se na úspěšnější projekty.

Jako třeba ten pro expozici na Designbloku.

Úžasná šance, o které jsem si nebyla vůbec jistá, že ji zvládnu, ale která dopadla nad očekávání skvěle. 

 Práce pro člověka, se kterým se mi skvěle pracovalo. 

Komunikativní, na stejné vlně a přemírou trpělivosti (času bylo málo, kreslila jsem po nocích v Düsseldorfu, takže jsem byla občas mírně mimo).

Díky za takové klienty.

A výsledek:

Jsem spokojená. 

Já vím, že samochvála smrdí, ale mám prostě radost. ;-)

PLASTY

Moje delší odmlka byla způsobená pracovním výjezdem a 14hodinovou pracovní dobou, která mi neumožňovala věnovat se ničemu jinému, než práci a přežití. 

Jednou za 3 roky se totiž v Düsseldorfu koná veletrh K-Messe, kam se sjedou všichni, co vyrábí z plastů.

Nebudu se příliš rozepisovat o tom, že 90 procent výrobků jsou naprosto zbytečné krámy zamořující planetu a že už samotná výstavařina je plýtvání neuvěřitelným množstvím materiálu a energie (postavíte na 5 dnů expozici, kterou následně zbouráte a veškerý použitý materiál včetně koberců, vyhodíte).

A i když hodně firem vyrábělo z recyklátů, myslím, že by se bez nich dalo obejít a že všudepřítomný, stále se na stáncích opakující motiv zeleného lesa na použité grafice, tuto skutečnost nenapraví.

Nicméně, kdo jsi bez viny, hoď kamenem a tak pouze konstatuji, byla jsem tam, odvedla kus práce a teď se vzpamatovávám.

Takže jen pro představu:

- polepili jsme desítky metrů stěn potištěnou folií,

- našroubovali jsme 280 květináčků s břečťanem, aby vznikl zelený sloup (a pak sledovali, jak břečťan v teple opouští pavoucí, brouci a další obyvatelé, které jsme přesunem vyrušili)

- a další obří grafika lepená ve výšce

- já jsem se snažila vytvořit z nesourodých odpadků výstavku

-  a na závěr jsme nalepili 780 kostiček ve 4metrové výšce do tvaru mapy světa

(počítadla sčítají počet vyrobených plastových tašek v jednotlivých světadílech)

Prostě všude plast, drcený plast, zpracovaný plast, stroje na výrobu plastu a zase plast...

Evropa prý dokáže zpracovat jen 30% vyprodukovaného odpadu. 

Na víc nemá kapacity, stroje ani prostředky. 

Z toho vyplývá, že všechno to třídění je jen nafouknutá bublina. Pokud nebudou vyráběny rovnou ekofriendly obaly, brzy nás plastové vločky, jak rozdrcenému materiálu říkají, zasypou. 

A ani K-messe a jeho iluze o ekologickém zpracování plastu nás nezachrání.

A to je vše z mého dalšího pracovního výletu.

DIVADLO

Dny strašně letí a podzim nastoupil s neuvěřitelnou rychlostí a vypadá to, že se moc dlouho nezdrží.

Z maratonu "práce - Miina škola - domácnost" jsem poměrně dost zničená,

 ale i tak jsem se v týdnu přinutila opravit staré divadlo (zas tak stané není, dostala jsem ho já ;-)) a uspořádat holčičkám divadelní přestavení.

(opravení herci)

Myslím, že největší radost jsem z něj měla já (na Disneyho Sofii první prostě nemám), ale to nevadí.

Jen nevím, co budu dělat, až holky moje vymyšlené blbosti přestanou bavit.

PODZIM

...je u nás hektický. 

Škola Mie stále k srdci nepřirostla, ale zatím tam chodí. I když se svěšenými rameny. 

Já pak celý den myslím na svou malou trpitelku a doufám v samozlepšení. 

Zatím nic.

Jeste počkám.

Model mrtvý brouk.

O víkendu proběhlo vinobraní.

Úspěšné - všechno jsme zapili a všechno jsme přežili.

Podzim jek krásný.

Miluju ho.

V lese...

... i u nás na chalupě.

Miluju svou školačku a podzim a Drnholec. 

HOUBY

Miluju sbírání hub. Jakmile se o prázdninách rozprší a všichni svorně začnou nadávat na počasí, ožívám. 

Zase, jako každý rok, si řeknu, že bych si měla už konečně pořídit nějaké apartní holínky a zase, jako každý rok, si obuju rozšmatlané tenisky a vyrážím s obřím košíkem do lesa, déšť-nedéšť.

Houby poznám. 

Mají klobouček a nohu. 

Tím moje mykologické znalosti končí.   

Chtěla jsem se v tomto směru vzdělávat, i zakoupila jsem atlas hub – bohužel hřiby v reálu nejsou naaranžovány jako v odborné příručce a jakékoli odchylky od obrázku v knize mě matou.

Navíc jsou jedlé houby v přírodě roztodivně maskované a velmi těžce k nalezení. 

Ani mykologická mapa mi nepomohla. 

Prostě je nevidím. 

Při jedné procházce s opravdovým houbovým odborníkem jsem byla nařčena, že jsem dva hříbky rozšlápla a o jednoho zakopla. 

Na moji námitku, že pod listím a v jehličí nejsou vidět a že jsem schopna sbírat jen barevně výraznější houby (nejvíce mi vyhovuje muchomůrka červená), případně houby, které na sebe upozorní nějakým táhlým zvukovým signálem, odborný houbař konstatoval, že mé pozvání na houbovou polévku musí s lítostí odmítnou a že doporučuje její okamžitou likvidaci.

 

Tuhle krasavici jsme s Miu potkaly dneska...

Proto jsem se rozhodla, že houbařit budu nadále sama a že svou houbařskou kariéru zaměřím na pozorování a výzkum chorošů. Choroše totiž poznám. 

Rostou na stromech, ve výšce očí a většinou jsou zářivě žluté. Nikdo je nesbírá, takže je jich po lese hojnost. Ani já je nesbírám. Nechávám své houbařské srdce plesat nad parazity ve tvaru balkónků pevně přichycených ke kůře stromů, obdivuji jejich výtrusnice a fotím si je shora i ze spodu (další výhoda chorošů). Jásám nad jejich počtem, vzrůstem a rozmanitostí a mapuji jejich výskyt. Není to jen tak ledajaká houba, roste, i když neprší a zatímco hřib do týdne změkne, dlouhověkost chorošů je pověstná. A navíc to zvučné jméno – CHOROŠ.

 A tak z lesa odcházím, plna dojmů, s plnou kartou u foťáku a prázdným košíkem, abych v nejbližším obchodě zakoupila úhledné balení hlívy ústřičné za účelem uvaření zdravotně nezávadné houbové polévky.

Zkouška mých nových fixek :-)

PREMIÉRA

Moje první velká zakázka v realizaci. 

Tisknu a laminuju polepy na stoly do baru, které jsem předchozí tři týdny dávala dohromady..
Kolega říkal, že je to kýč, ale rozhodla jsem se ho ignorovat. 
Mám radost. Hroznou.
Jen nevím, jestli teď ze mě nebude alkoholik.
No, aspoň to celý lépe přežiju. 

Ještě je nemám všechny. Další várku tvoří hranaté stoly.
Opět jsem ve skluzu.
Jako vždycky. 
Okolí už si zvyká.