Tři měsíce ani čárka.
Nebyla nálada, nebyl čas.
Umíral mi dědeček.
Kdo nezažil, nepochopí.
Spousta rozjitřených emocí a otázek bez správných odpovědí.
Kolotoč starání se o nemocného člověka, kterého milujete, se kterým jste vyrostli a který se do vás nesmazatelně otiskl.
O člověka který už nic v životě nechce, jen umřít a vy se musíte vyrovnat s tím, že byste ho měli nechat jít.
Každodení pohled na to jak schází, chátrá a trpí.
Umřel na začátku září a ještě teď mi tečou slzy a hlava nechce pobrat skutečnost, že tu není a že je mu tam líp.
On, bývalý pilot, ve mně vzbudil lásku k cestování, naučil mě lyžovat, natírat, vrtat a užívat si život do posledního doušku. Trhal mi mléčné zuby, vytahoval třísky, vedl mě k oltáři a vezl mě na první ultrazvuk.
Schází mi můj dědeček a jeho suchý humor, přisprostlé prvorepublikové písničky, jeho poobědový šlofík, káva s babičkou napůl, schopnost nikdy se nerozčilovat, tolerovat ostatní, žít a nechat žít
Chybí mi na každém kroku, ale zároveň ho pořád kolem sebe cítím.
Jsem však vděčná, za čas, který jsem s ním mohla strávit a za to, že si ho užila i moje dcera.
Některé rány se nikdy nezacelí.
Úprimnú srdečnú sústrasť, Petruška!
OdpovědětVymazatMôj dedo bol môj muž života, absolútne ma prijímal!!
Tiež už nie je tu, ale je so mnou, dal mi to najavo...