Moc nenakupuju, ale když už, tak přes internet.
Maratonové běhy po obchodech nesnáším a tak když cokoli potřebuju, odhaduji velikost a barvu zboží na obrázku, plním virtuální košík a těším se na příchod pošťáka.
Když minula zima, a já jsem zjistila, že botník neobsahuje botky v souladu s přicházejícím oteplením, zapla jsem počítač a objednala si je:
Vytoužené a dlouho okukované polobotky od Ralpha Laurena s červeným koníkem.
Dorazily ve festovní krabici, zabalené v hedvábném papíře a mé nadšení neznalo mezí.
Budu je nosit pořád, bez ohledu na počasí. Jsou prostě nádherné. To propracování, ta barva, ten heboučký semiš...
Samou láskou jsem jim odpustila i fakt, že mě dřou do kotníků, zanevřela na zbývající obuv a hned druhý den je vzala s sebou na dámskou jízdu do Čeladné, kterou jsme s holkama naplánovaly už před 4 měsíci (tentokrát bez dětí).
Byl to báječný víkend. Tedy - pokud jsem seděla - v autě, ve výřivce, v posteli, u snídaně, na večeři nebo plovala v bazéně.
V sobotu jsme totiž s děvčaty vyrazily na výlet (některým z nás totiž připadalo popíjení šampusu, masáže, válení se v posteli jako příliš zhýralé a málo akční - no chápete to???).
Výlet - tedy spíš výšlap, vedl 4 km do prudkého kopce:
a pak 4 km zase zpět.
Po prvním kilometru rozkvetlou beskydskou krajinou jsem však již nevnímala krásy přírody - a že jich bylo - třeba tady:
tady:
a tady:
Designová obuv totiž naprosto odmítla plnit ochrannou funkci mých nohou a zcela zákeřně mi vytvořila set několika set obřích puchýřů, na všemožných místech, takže do cíle jsem dolezla s vypětím sil a zbytek pobytu jsem trávila v žabkách (i přes skutečnost, že byly 3 stupně nad nulou).
Boty jsem doma něžně otřela, zabalila zpět do hedvábného papíru a vrátila do festovní krabice.
Počkám, až se mi zahojí všechna válečná zranění a pak jim dám ještě šanci.
Ralph Lauren je přece Američan, tak jak to, že tyhle farmářky od něj připomínají španělskou botu?
