ZAZIMOVÁNO

Zatímco sleduji na netu školy, jak si Mia užívá desetidenní odloučení na horách, snažím se dohnat, co se dá. 

Zahájila jsem velký úklid (to v praxi znamená, že jsem vyhodila, co jsem našla - a je mi líp).

A trošku jsem dozdobila byt.

 Konečně jsem předala 25 Soptíků hasičskému sboru. 

Skvěle zaplacený kýč jak bič (čím víc barevné tím prý lépe). 

Zkuste udělat nekýčového Soptíka...

V tomto případě "Náš zákazník, náš pán," ale jsem ráda, že už jsou z domu pryč.

Dodělala jsem misku, co jsem slíbila paní už na začátku prázdnin (všechno, co jsem předtím uklidila, popatlala hnědou hlínou). 

Paní říkala, že to nespěchá, tak snad ji ještě bude chtít.

Zazimovala jsem maringotku ( tedy spíš jsem na ni koukla, zamáčkla slzu a připravila se na to, že se uvidíme až na jaře).

Taky jsem zasadila česnek. Česnek a 5 cibulek tulipánů. Ne moc hluboko. Asi blbě. Rozhodně ne 6-8 centimetrů, jak psal návod. 

Byla moc zima pro kopání děr. 

Snad tu zimu přežijí a zavrtají se do správné hloubky, aby nezmrzly.

Jen nevím, kam se mám zavrtat já, abych neumrzla.

OTÁZKA VKUSU

Zase se to projevilo. 

Jsem filmožánrově povrchní. 

Zatímco všichni vzdychají nad Almodovarem, Fellinim a nejnovějším dílem Rapla nebo Pustinou (kterou jsem ještě neviděla, neb nemám HBO), já už třetí den nemyslím na nic jiného, než na (všemi kritizovaného) nejnovějšího Tima Burtona a jeho Podivné děti.

Knížku jsem četla a film mě prostě nadchl. 

Miluji podivná dvojčata a holčičku s piraní pusou vzadu na hlavě a Enochovi podivné loutky, stejně jako vydařený exteriér a interiér dočasného sirotčince a to ani nemluvím o dokonalé slečně Peregrinové, kterou od té doby toužím si namalovat, když už nemůžu vypadat jako ona (bohužel naše jedinná společná věc, že obě umíme střílet z kuše). 

Příběh se od knížky liší, takže nebyla nouze o překvapení a rozhodně jsem se nenudila. Tim v tomto případě nezklamal, i když jsem trošku postrádala hudbu jeho dvorního skladatele Dannyho Elfmana.

(fotky jsem kdesi stáhla, kvalita nic moc, tak se koukněte na originál, bude to  lepší).

Zato, v televizi zhlédnutý, kritiky chválený, film stejnojmenného režiséra Big Eyes na mě zapůsobil naprosto opačně. Hlavní hrdinka Margaret Keane si nezískala mé sympatie, její obrazy mi připomínají manga komiks, který nemusím (pro mě kýč křížený s depresí) a zápletka mi přišla nezajímavá a ani Danny Elfman to nevylepšil.

Líbí se mi jiné filmy, než 90% lidí. Líbí se mi navzdory kritikům a intelektuálům, zbytku mých přátel. Nechoďte se mnou do kina a nedejte na mé obdivné hodnocení. Budete zklamaní. 

Jsem divná. 

Škoda, že ne podivná.

ŠKOLA V PŘÍRODĚ

Moje dítě se, na poslední chvíli, rozhodlo, že opustí svou milovanou matku na 10 dní a odfrčí si na školu v přírodě do Krkonoš. Dozvěděla jsem se to ve čtvrtek a v neděli už jsem byla sirotek. 

Vidina 10 volných dnů mě okouzlila - do doby než skutečně odjela. Od toho okamžiku nemyslím na nic jiného, než na kvalitu stravy, spánku, kolektivu, čerstvě napadaného sněhu a dostatek čistého spodního prádla svojí bezprizorní (z mého pohledu dcery).

Naštěstí škola vkládá na jejich web každý den fotky, tak můžu sledovat Miu (již 3 den ve stejném tričku) alespoň virtuálně.

Zřejmě se mají skvěle, počet žáků ani učitelek se dle mých propočtů nijak rapidně nesnížil (je to ale odvaha, vzít si 6 a 7leté děti na 10 dnů do Krkonoš, klobouk dolů před jejich učitelkami).

A tady pár fotek, aby jsme se mi z jihu a z města taky podívali, jak vypadá sníh...

Fotily paní učitelky.

PS: Poctivě každý den posílám pohledy (nevím jak u vás, ale u nás je pohled nedostatkové zboží, které nikde nemají, takže si je musím kreslit sama). Včera jsem, při výsadku s auta, za účelem v hození oné, v mém okolí nesehnatelné komodity, jakou je pohled, do poštovní schránky odřela bok auta o stojan na kola (který b...c ho tam dal?) 

To mi ta škola v přírodě příjde draho. ;-)

VÍDEŇ

Aby to nevypadalo, že pořád jen pracuju (taková blbost, že? ;-)), tak jsem si vzala na podzimní prázdniny volno, sbalila foťák, Miulínu a kufr, který jsem byla schopná utáhnout a vyrazily jsme směr naše bývalé hlavní město. 

Vídeň je jedno z mých nejoblíbenějších míst a stejně jako Adolf Born i já lituji odtržení Česka od Rakouské monarchie. Tohle zmenšování a separace národů si prostě moje sympatie nezískali a navíc jsem se nemusela složitě učit německy, mohla jsem se v multijazykové rodině už narodit. 

Ale zpět k tématu.

Podařilo se mi přes airbnb sehnat super byt v centru za dobrou cenu a tak naše dámská jízda mohla začít.

Tak tady jsme bydlely

Mia se rychle zabydlela

Nebudu vás zatěžovat dlouhým popisem takže:

Moje největší zážitky:

1) Rozhovor s Miu přes dveře záchodku ve žlutém autobuse Student Agency:

MIA: "Mami, jak mám spláchnout?"

JÁ: "Najdi nějaké tlačítko a zmáčkni ho."

MIA: "Už ho mám. Je na nad ním napsáno A-L-A-R-M"

2) Ochutnala jsem hruškovou a makovou zmrzlinu (v čase, kdy normální lidi pijí svařák a jedí horké kaštany)

3) Během 2 dnů jsem stihla shlédnout asi všechny živočišné druhy naší planety, ať už živé (v místní úžasné ZOO nebo v 9patrovém Mořském světě), vycpané (v přírodovědném muzeu) nebo žebrající (na Mariahilferstrasse).

A ty Miulíniny:
1) Možnost hrát neomezeně hry v již zmiňovaném autobuse
2) Skutečnost, že mohla dva obědy zamáznout pečenými kaštany a zmrzlinou
3) Jezdící schody v metru

Z toho vyplývá, že příště jí koupím set lístků na autobus, a nechám ji jezdit tam a zpátky včetně přestupů a transportů po jezdících schodech a bude nejspokojenější dítě na světě. 

Ale zvířata ji samozřejmě taky nadchly...

 ... hlavně ta, již vymřelá, nebo alespoň zkamenělá.

Mohla bych to tu fotkami zahltit, ale doporučuji, vyražte do Vídně a pořiďte si vlastní. Budete nadšeni jako my, uvidíte.

DOMEČKOVÁ GIVEAWAY

Nějak se mi rozjíždí objednávky na keramiku (díky, díky, díky), kterou poněkud nestíhám vyrábět, ale usilovně pracuju na zlepšení a snažím se, seč to dá.

Takže po výletu do Vídně (obsáhlejší reportáž v příštím příspěvku) jsem mákla a šoulím jeden domeček za druhým.

No a protože investice do nemovitostí se v současné době vyplatí,

předmětem druhé GIVEAWAY budou opět domečky, tentokrát tři a dle vlastního výběru.

Zatím jsou v nevypáleném stavu, ale budu je pozvolna množit a do konce listopadu musí být vypálené, protože na 12 z nich čeká zákazník.

A tři z nich budou pro jednu nebo jednoho z vás. 

Stačí, když napíšete váš e-mail.

Případné sdílení na facebooku nebo na blogu vám přihodí dva domečky navrch (celkový počet pět ;-)).

Takže pište, 15. listopadu vylosuju výherce, kterému posléze (sléza znamená "jakmile budou vypálené") pošlu fotku domečků, aby si mohl vybrat. 

A jak vypadají domečky po vypálení se můžete podívat tady:
https://cz.pinterest.com/kavanzo/houses/

PS: Mína sice hrdinně asistuje, ale není součástí transakce a nikam ji posílat nebudu. 

DESIGNBLOK A KOLOBĚŽKA

Představte si, že pro někoho navrhnete logo, on si s ním nechá polepit koloběžky, vypálit do stupátek a když má dojít na platbu, tak vám oznámí, že logo není na 150% a že není dost sexy (jak vypadá sexy logo?) a že vám ho nezaplatí, protože jde jen o tři čárky připojené ke kolečku a to ON by zvládl taky a pak odfrčí ve svém jaguáru. 

Promrhaný čas a energie pro špatného člověka. 

Nezbývá, než se otřepat, myslet si své a vrhnout se na úspěšnější projekty.

Jako třeba ten pro expozici na Designbloku.

Úžasná šance, o které jsem si nebyla vůbec jistá, že ji zvládnu, ale která dopadla nad očekávání skvěle. 

 Práce pro člověka, se kterým se mi skvěle pracovalo. 

Komunikativní, na stejné vlně a přemírou trpělivosti (času bylo málo, kreslila jsem po nocích v Düsseldorfu, takže jsem byla občas mírně mimo).

Díky za takové klienty.

A výsledek:

Jsem spokojená. 

Já vím, že samochvála smrdí, ale mám prostě radost. ;-)

PLASTY

Moje delší odmlka byla způsobená pracovním výjezdem a 14hodinovou pracovní dobou, která mi neumožňovala věnovat se ničemu jinému, než práci a přežití. 

Jednou za 3 roky se totiž v Düsseldorfu koná veletrh K-Messe, kam se sjedou všichni, co vyrábí z plastů.

Nebudu se příliš rozepisovat o tom, že 90 procent výrobků jsou naprosto zbytečné krámy zamořující planetu a že už samotná výstavařina je plýtvání neuvěřitelným množstvím materiálu a energie (postavíte na 5 dnů expozici, kterou následně zbouráte a veškerý použitý materiál včetně koberců, vyhodíte).

A i když hodně firem vyrábělo z recyklátů, myslím, že by se bez nich dalo obejít a že všudepřítomný, stále se na stáncích opakující motiv zeleného lesa na použité grafice, tuto skutečnost nenapraví.

Nicméně, kdo jsi bez viny, hoď kamenem a tak pouze konstatuji, byla jsem tam, odvedla kus práce a teď se vzpamatovávám.

Takže jen pro představu:

- polepili jsme desítky metrů stěn potištěnou folií,

- našroubovali jsme 280 květináčků s břečťanem, aby vznikl zelený sloup (a pak sledovali, jak břečťan v teple opouští pavoucí, brouci a další obyvatelé, které jsme přesunem vyrušili)

- a další obří grafika lepená ve výšce

- já jsem se snažila vytvořit z nesourodých odpadků výstavku

-  a na závěr jsme nalepili 780 kostiček ve 4metrové výšce do tvaru mapy světa

(počítadla sčítají počet vyrobených plastových tašek v jednotlivých světadílech)

Prostě všude plast, drcený plast, zpracovaný plast, stroje na výrobu plastu a zase plast...

Evropa prý dokáže zpracovat jen 30% vyprodukovaného odpadu. 

Na víc nemá kapacity, stroje ani prostředky. 

Z toho vyplývá, že všechno to třídění je jen nafouknutá bublina. Pokud nebudou vyráběny rovnou ekofriendly obaly, brzy nás plastové vločky, jak rozdrcenému materiálu říkají, zasypou. 

A ani K-messe a jeho iluze o ekologickém zpracování plastu nás nezachrání.

A to je vše z mého dalšího pracovního výletu.