URBAN JUNGLE

Jak jste jistě pochopili, zima mi leze na nervy. Toužím po teplých paprscích a vukol bující zeleni.

Když jsem zjistila, že moji oblíbenci Igor a Judith konečně vydali mnou oblíbený a ostře sledovaný květinový (a květnatý) občasník "Urban jungle" v tištěné podobě (jejich blog můžete sledovat ZDE) , nelenila jsem... 

A už je mám oba (Igora i Judith) hezky doma:

Kniha mě namotivovala k následnému nákupu cibulí jarních (olivovník na fotce je moje stálice propašovaná z Řeckých ostrovů - ale nikomu to neříkejte):

 

Proběl i jarní sestřih a očista květin stálých:

 

Máme jich samozřejmě více a k tomu několik desítek kaktusů, ale jejich focení by příspěvek neúměrně prodloužilo a nikoho by to nebavilo. 

Mimo krásných fotek, užitečných rad o pěstování květin v bytech je zde i několik návodů (např. na momentálně populární závěsné květináče) a hlavně OPĚT článek o mé vysněné Pilei Pepřincové, kterou už dlouho marně sháním (normálně jsou mi trendy šumák, ale tuhle kytku, vykukující ze všech blogů, nutně potřebuju už dlouho).

Vím, že ji má Lenka ze Zahrady na niti, ale ztrácet čas na D1 kvůli ní nehodlám (kvůli Pilei, ne kvůli Lence :-).

Tak kdyby jste měli tip, kde ji sehnat v okolí Brna, sem s ním. 

Pevně doufám, že se někdy zmůžu a na jejich blog pošlu fotky svých domečkových květináčů s kaktusovými nájemníky. Bohužel se zatím vždycky prodají dříve, než s nimi zvládnu udělat díru do světa. 

Tak snad půjdu trošku do sebe a polepším se. 

Pěstování zdar.

HOUBY

Miluju sbírání hub. Jakmile se o prázdninách rozprší a všichni svorně začnou nadávat na počasí, ožívám. 

Zase, jako každý rok, si řeknu, že bych si měla už konečně pořídit nějaké apartní holínky a zase, jako každý rok, si obuju rozšmatlané tenisky a vyrážím s obřím košíkem do lesa, déšť-nedéšť.

Houby poznám. 

Mají klobouček a nohu. 

Tím moje mykologické znalosti končí.   

Chtěla jsem se v tomto směru vzdělávat, i zakoupila jsem atlas hub – bohužel hřiby v reálu nejsou naaranžovány jako v odborné příručce a jakékoli odchylky od obrázku v knize mě matou.

Navíc jsou jedlé houby v přírodě roztodivně maskované a velmi těžce k nalezení. 

Ani mykologická mapa mi nepomohla. 

Prostě je nevidím. 

Při jedné procházce s opravdovým houbovým odborníkem jsem byla nařčena, že jsem dva hříbky rozšlápla a o jednoho zakopla. 

Na moji námitku, že pod listím a v jehličí nejsou vidět a že jsem schopna sbírat jen barevně výraznější houby (nejvíce mi vyhovuje muchomůrka červená), případně houby, které na sebe upozorní nějakým táhlým zvukovým signálem, odborný houbař konstatoval, že mé pozvání na houbovou polévku musí s lítostí odmítnou a že doporučuje její okamžitou likvidaci.

 

Tuhle krasavici jsme s Miu potkaly dneska...

Proto jsem se rozhodla, že houbařit budu nadále sama a že svou houbařskou kariéru zaměřím na pozorování a výzkum chorošů. Choroše totiž poznám. 

Rostou na stromech, ve výšce očí a většinou jsou zářivě žluté. Nikdo je nesbírá, takže je jich po lese hojnost. Ani já je nesbírám. Nechávám své houbařské srdce plesat nad parazity ve tvaru balkónků pevně přichycených ke kůře stromů, obdivuji jejich výtrusnice a fotím si je shora i ze spodu (další výhoda chorošů). Jásám nad jejich počtem, vzrůstem a rozmanitostí a mapuji jejich výskyt. Není to jen tak ledajaká houba, roste, i když neprší a zatímco hřib do týdne změkne, dlouhověkost chorošů je pověstná. A navíc to zvučné jméno – CHOROŠ.

 A tak z lesa odcházím, plna dojmů, s plnou kartou u foťáku a prázdným košíkem, abych v nejbližším obchodě zakoupila úhledné balení hlívy ústřičné za účelem uvaření zdravotně nezávadné houbové polévky.

Zkouška mých nových fixek :-)

NA LODI

Jakmile se oteplí voda i vzduch, je čas nafouknout loď. 

Sobota byl ten správný den na zahájení plavební sezóny.

Mia se od rána nemohla dočkat a tak se snídaně podávala do lodi. 

 Premiéru u nás měla pohanková kaše s jahodami ze naší zahrádky (byl docela oříšek je najít, ale o tom níže).

Kaše měla úspěch. 
Snězeno.

Můžeme vyrazit.

Cílem je (jako už každoročně) Dyje, která nám teče za rohem (my se totiž zelené vody nebojíme, ba naopak, jde nám k pleti).

Mia tradičně ve vleku (mamííí o zadek se mi třou chaluhy)

 

Já hezky v suchu v kajaku, který vozil ještě mého dědečka s babičkou.

 Cíl je kousek vzdálená mělčina (my říkáme ostrov), kde se dají sbírat mušle (prázdné slávky). 

Mia se činila a tak jsme jich měly plný kyblík (musím vymyslet, k čemu se nám hodí ;-))

 

Mia si to užívala, zato Ota, jako správný aristokrat, koupání nesnáší.

Prvně se zdráhal opustit loď,

 

 Poté na něj šly mdloby, když zjistil, v jaké bryndě se to vlastně ocitl...

Vyšplhal na strom a odmítal svůj plovoucí vor opustit.

 Dokud ho obětavý plavčík nepřenesl na hlavní palubu.

Mluvit s námi začal až u snídaně.

A zatím co my si užíváme, maringotka a chalupa se proměňují v džungli.

Někdy to potěší...,

 ale většinou je to spíš děsivé, jakou rychlostí mizí stopy lidské (mojí) činnosti.

 

 A ono je to vlastně asi dobře. A vypadá to docela hezky.

To, že nemůžu nikde projít, přejdu tichým mlčením.

Asi to tak nechám. Přestanu kultivovat. Já i příroda tím ušetříme spoustu času. 

Udělám z toho záměr. 

Dobrou noc.

ZASE

Zase fotky kytek. Já vím, už jsem s tím otravná... 

Ale když já se nemůžu nabažit té vůně a krásy... 

Musíte doufat, že přestanou kvést a já změním téma.

Přeji krásný víkend z jihu Moravy. 

 

KRÁSKY V DEŠTI

S balíkem kapesníků a tlustými ponožkami jsem se vypravila na chalupu. Na otočku. Nevydržela bych to. Bylo třeba zkonrolovat, zda vše kvete tak, jak má. 

Kvete. 

Kus jsem si odvezla domů. Zbylo jich tam ještě hodně. 

Než dojedu příště, určitě budou odkvetlé.

Vrhla jsem se zase do dodělávání nedodělků. 

Třeba kompletace klícky. 

Na terase mi schne další špulka/stoleček. Snad ji do týdne dokončím. Potřebuju nějak dobít energii. 

UŽ JE TO TADY...

... moje milované jaro. V plném proudu. 

A tak kdykoliv můžeme, vyrážíme do přírody...

Mám radost. 

Netřeba komentovat. 

Jen užívat plnými doušky:

Nenecháme si utéct ani minutu.