KURZ KALIGRAFIE

Snila jsem o něm už dlouho. O kurzu kaligrafie, který pořádá Renča z Renchinchai.

Bohužel její kurzy v Brně se mi nikdy nepodařilo zaregistrovat, dokud nebyly úplně obsazené a tak jsem musela vyrazit do Zlína.

A nelitovala jsem. 

Kavárna, kde se kurz konal mě totiž naprosto uchvátila (stejně jako majitelka Zuzka). 

(všimněte si krásně psané dnešní nabídky...)

A tady úžasná Zuzka s neméně úžasným dortíkem...

Co se kurzu týká, byla jsem v napjatém očekávání. Renčinu tvorbu sleduju, tak jsem byla zvědavá, jaká bude osobně. 

Ale nejvíc mě zajímalo, jestli já, levák, od narození kopýtko na psaní, které do třetí třídy psalo trojku a pětku obráceně a potom už raději jen kreslilo... jestli prostě vůbec dokážu něco úhledně napsat.

Dokážu. 

Ale jsem u toho zpocená až na zadku, na rukách mám obtištěný inkoust (někdy i na obličeji) a hrozí mi ukousnutí jazyka z nadměrného soustředění.

Jsem druhá vlevo, ta v křeči...

 

Zatímco ostatní vykrucují kudrlinky, verzálky a kapitálky, já se skřípáním píšu křivolaké čárky.

A takhle by to mělo vypadat:

Jak říká Renča - je třeba trénovat. 

A tak jsem utratila 800,- Kč za fixky, tuše a pera a trénuju.

Třeba na dárku pro kamarádku k otevření kadeřnictví.

Ještě to není ono, ale myslím, že do osmi let mám kaligrafii v kapse (a nebo karpální tunel...).

 

ZA TŘI A SOUTĚŽ

Tááák a máme to za tři. Ano, můj blog má třetí rok. 
Slavit jsem nestihla, jen mě překvapilo, že jsem schopna něco (více či méně intenzivně) vykonávat po dobu tří let. Nejsem typ na dlouho se opakující činnosti. 

Tak třeba mi to ještě vydrží.

Ale aby to nebyl příspěvek o ničem, napadla mě soutěž (už tu dlouho žádná nebyla) a díky pozitivní odezvě na keramické domečky bude zase o domeček. Ten musím ještě vyrobit, ale pro představu něco takového (abyste nesoutěžily/i o zajíce v pytli): 

A teď k pravidlům soutěže:

Od kamaráda jsem dostala tuhle úžasnou a nádhernou, ale hlavně starou a secesní skříňku (ještě jsem ji nezvládla očistit, zatím se jen bez dechu kochám).

Mám několik tipů, kam ji umístit, ale nejvíc by se hodila do předsíně. Jen nevím, co  do ní dávat (uvnitř jsou dvě poličky).

Takže úkolem je, napsat mi do komentářů, co si myslíte, že by se do skříňky v předsíni dalo ukládat (nepište prosím klíče, na to už máme jinou skříňku ani boty, jelikož ty se tam nevlezou). 

Protože mě to prostě nenapadá. 

Nejlepší nápad odměním (případně výherce vylosuju). 

Konec soutěže 12. března - to už bych mohla mít i nějaký keramický domeček vyrobený.

Moc se těším na zajímavé nápady. 

OČR

Kdyby se zaměstnanci posuzovali podle zameškaných hodiny, byla bych pracovníkem desetiletí. 
Nikdy jsem nebyla nemocná nebo na OČR (tedy nemocná bývám, ale chodím do práce). 

Až včera. 

Dva dny volna s Miulínou. 

Nemocné jsme obě. 

A obě si to užíváme.

 Ale taky trošku pracujeme (já doháním resty, jako vždy).

Takže pro kamarádku kadeřnici:

- vizitky 

 - otevírací doba

a návrh etiket a loga na víno pro kamaráda: 

 

Miulína taky nezahálela (jen trošku):

A tak si říkám, že ty dva dny doma stály za to. 

Cítím se odpočatá, nepadají mi víčka už kolem páté odpoledne a doma máme uklizeno a navařeno.

Příště si ten nával pracovní zodpovědnosti a loajality k firmě důkladně promyslím ;-)

REALITNÍ MAKLÉŘ

Nějak se mi rozjel prodej domečků. 

A to tak, že nestíhám vyrábět. Občas se stane, že se prodají hned po vložení. Dokonce to zašlo tak daleko, že po vložení a okamžitém prodeji mi píšou další zákaznice, zda by nešlo vyrobit kopii. 

Samozřejmě z toho mám obří radost. 

Jen prostě nestíhám. 

Výroba (tedy uplácání) netrvá zase až tak dlouho, musíte jich však uplácat dost, abyste naplnili pec. 

Mezitím čekáte, než uschnou, Pak vypálíte (den se nahřívá pec a den stydne), všechny obrousíte a začistíte, naburelujete, naglazujete a znovu naplníte pec. 

Pečete den, den pec stydne. 

A pak je hotovo. 

Do toho všeho si však přimyslete povinnosti normální matky (díky bohu mám velmi samostatné dítě), pracující v práci osm hodin + ve středu vedoucí výtvarný kurz až do půl osmé večer, k tomu běžné domácí úkonu a občas nějakou přivýdělečnou grafickou bokovku a je vám jasné, že na keramickou činnost mi zbývá minimum času (asi mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní). 

Proto prosím o strpení. 

Hlínu miluji a zájem všech mě moc těší. 

Jen se prostě zatím nedokážu naklonovat.

Tak aspoń ukázka poslední várky, která už se taky prodala. 

 Hezký zasněžený pátek (alespoň v Brně tedy...).

V TECHNICKÉM MUZEU

Paralizována zimou a nevlídností počasí, uchyluji se k převážně i interiérovým zábavám. A tak jsme o víkendu přepadli Technické muzeum v Brně.

 Výstavy slibovaly poučení v oblasti historie (čeští letci RAF) i umělecké (expozice o smaltu). 
Na smalty jsem se obzvlášť těšila, protože tu měla své výrobky moje oblíbená Majdau.

Tohle není Majdau, ale nezvládala jsem moc fotit, doporučuji navštívit osobně, je tam spousta krásných kousků...

 Dopředu musím konstatovat, že jsem zaujatá a rozmazlená návštěvami světových muzeí jako jsou ta ve Vídni, Budapešti a Londýně. 

Mám ráda mnohojazyčené popisky, interaktivní panely a děti, skycující spolu s učitelkou exponáty do velkých bílých bloků.

To v česku není zvykem. 

V našem Technickém muzeu jsme svým příchodem popudili partu důchodkyň - dozorkyň, debatující o kvalitě instantní kávy. Rozhořčeny skutečností, že jsou nuceny vykonávat své zaměstnání, rozhodly se, že nám výstavu patřičně "osladí" a u všech zábavných prvků pro děti na nás ostřížím zrakem dohlížely, a střílely komentáře typu "teď to puzzle musíte doskládat", "ty malé destičky nemůžete používat s velkými kamínky" a "na tuhle nástěnku se dětské obrázky dávaly už včera, dnes ne"... 

Tedy ve stylu Járy Cimmrmana - otevřel si hospodu a oni mu tam chodili lidi...

Exponáty i celá expozice super, ale ten dozor... 

Do zahraničního standartu máme ještě co dohánět. 

 A to si tak hezky hráli...

Výstava RAF byla spíš pro dospělé, málo exponátů, hodně čtení. Narozdíl od "Smaltů" zde nebylo pro děti zajímavého téměř nic. 

Mohli jste si sice najít své předky padlé ve válce (my jsme našli Emila Bočka, jehož žena Eva byla nejlepší kamarádka mé babičky), ale tím atraktivita celé výstavy skončila.

Škoda. 

Mám ráda tyhle retro plakáty...
 

Děcka jsme nechali vyřádit v herně ve třetím patře, kde zrovna žádná dozorkyně hlídku neměla. 

Atrakce zajímavé, dobře udělaná, bohužel každá čtvrtá rozbitá. 

 Bylo by lepší, kdyby  místo hlídaček najali hlídače - ti by mohli místo kybicování opravovat herní prvky. 

Tuhle stavebnici jsem ve školce milovala (ale byla jen za odměnu). Škoda, že už se nevyrábí...

No, třeba se to zlepší.  Chápu, že platy v tomto sektoru příliš k nadšení nevybízí, ale my, návštěvníci, za to nemůžeme.

Příští rok v zimě jim dáme znovu šanci. 

 

URBAN JUNGLE

Jak jste jistě pochopili, zima mi leze na nervy. Toužím po teplých paprscích a vukol bující zeleni.

Když jsem zjistila, že moji oblíbenci Igor a Judith konečně vydali mnou oblíbený a ostře sledovaný květinový (a květnatý) občasník "Urban jungle" v tištěné podobě (jejich blog můžete sledovat ZDE) , nelenila jsem... 

A už je mám oba (Igora i Judith) hezky doma:

Kniha mě namotivovala k následnému nákupu cibulí jarních (olivovník na fotce je moje stálice propašovaná z Řeckých ostrovů - ale nikomu to neříkejte):

 

Proběl i jarní sestřih a očista květin stálých:

 

Máme jich samozřejmě více a k tomu několik desítek kaktusů, ale jejich focení by příspěvek neúměrně prodloužilo a nikoho by to nebavilo. 

Mimo krásných fotek, užitečných rad o pěstování květin v bytech je zde i několik návodů (např. na momentálně populární závěsné květináče) a hlavně OPĚT článek o mé vysněné Pilei Pepřincové, kterou už dlouho marně sháním (normálně jsou mi trendy šumák, ale tuhle kytku, vykukující ze všech blogů, nutně potřebuju už dlouho).

Vím, že ji má Lenka ze Zahrady na niti, ale ztrácet čas na D1 kvůli ní nehodlám (kvůli Pilei, ne kvůli Lence :-).

Tak kdyby jste měli tip, kde ji sehnat v okolí Brna, sem s ním. 

Pevně doufám, že se někdy zmůžu a na jejich blog pošlu fotky svých domečkových květináčů s kaktusovými nájemníky. Bohužel se zatím vždycky prodají dříve, než s nimi zvládnu udělat díru do světa. 

Tak snad půjdu trošku do sebe a polepším se. 

Pěstování zdar.

SAMOROST NA ŠPILBERKU

Jako každý rok i letos jsme navštívily tradiční dětskou výstavu na Špilberku. 

Letos šlo o prezentaci tří ateliérů, kreslících dětské PC hry (jestli se tomu ovšem říká "ateliér") - jedna z nich se jmenuje Samorost, názvy dvou zbývajících mi neutkvěly. 

Za mě slabota, nevyužitý potenciál a ze všech 5 výstav, které jsme zatím v povánočním čase na Špilberku absolvovaly byla nejhorší. Nicméně grafika i motiv her super (a to jsem herní odpůrce). 

Tak jsme si alespoň rozšířily obzory a daly si v místní oblíbené kavárničce skvělou tomatovou polévku.

Přikládám pár fotek, aby jste taky byli v obraze.