BEZZUBKA

A je to tu. První zub venku. Jednička vlevo dole. Mia se nemohla dočkat, až vypadne. Byl to trošku boj... 

Já jsem zub vytrhnout nechtěla (nesnáším krev), ale Mia se ho chtěla zbavit za každou cenu (jednou bude své ukvapené snahy zbavit se zubů litovat). 
Mé doporučení ať si, po vzoru našeho psa, vyrazí zub o lavici (asi před půl Ota podcenil svůj věk, radostí vyskočil a vyrazil si spodní zuby o lavičku v chodbě) odmítla. 

Nakonec musela zakročit paní zubařka. Mia byla za hrdinku, ani necekla a pyšně si odnesla kus chrupu domů. 

Schovala ho pod polštář a ráno...

...zub pryč a po zoubku tu zůstal jen penízek a vzkaz od disgrafické zoubkové víly.
Mia nadšená, jen se ptala proč myška drží v packách skleničku...
Asi budu muset víc trénovat stylizovanou kresbu. 

A zde pohled na mé poškozené dítě. 

Ten flek na tričku je kečup (dělaly jsme pizzu) a bílé drobky v obličeji jsou kousky sýra, nikoli úlomky skloviny. 

Mia prostě připravuje pizzu celým tělem.

KRÁSKY V DEŠTI

S balíkem kapesníků a tlustými ponožkami jsem se vypravila na chalupu. Na otočku. Nevydržela bych to. Bylo třeba zkonrolovat, zda vše kvete tak, jak má. 

Kvete. 

Kus jsem si odvezla domů. Zbylo jich tam ještě hodně. 

Než dojedu příště, určitě budou odkvetlé.

Vrhla jsem se zase do dodělávání nedodělků. 

Třeba kompletace klícky. 

Na terase mi schne další špulka/stoleček. Snad ji do týdne dokončím. Potřebuju nějak dobít energii. 

DOMEČKY

O víkendu nás zastihla choroba. Nic vážného, jen bolení v krku, únava a rýma. Začalo to už v týdnu a o víkendu to vyvrcholilo.

A tak jsme zůstaly doma (tedy až na návštěvu akvaristiky, kde jsme trošku doplnily stavy našeho vybydleného akvária). 

Samozřejmě jsem si slibovala, kolik udělám věcí a doženu restů a samozřejmě jsem stihla tak jednu pětinu. Zato jsem ZASE načala spoustu věcí, které ZASE budu dotahovat do konce několik měsíců... 

To jsem celá já. Výše uvedená situace vznikne tak, že si vytáhnete barvy a štětce s vizí, že natřete a pomalujete domečky, které vám už od Vánoc stojí na stole a zavazí.

A tak začnete (základem je uvařit si k tomu dobrou kávu, pak už to není povinnost, ale zábava - jen si pak nesmíte namáčet štětec do kávy a usrkávat k tomu obarvenou vodu).

Problém nastává ve chvíli, kdy natřený podklad domečků potřebuje zaschnout. V tu chvíli totiž rozválím těsto na sušenky, které od rána odpočívá v lednici a zapínám žehličku. Do toho volá vzteklá Mia z pokojíku, že "to lepidlo je úplně na prd a že to nedrží", tudíž odbíhám poskytnout první pomoc papírovému motýlovi, který se odmítá uchytit na přáníčku, takže mu hrozí demolice zásahem nešikovných prstíků mé (v tuto chvíli hystericky vzlikající) dcery.

Ve chvíli, kdy je motýl upevněn na svou pozici na přáníčku, ucítím vůni sušenek. Vůni již v mírně pokročilém stádiu. A tak odbíhám zachránit katastrofu v kuchyni, do toho se ozývá pračka, že už má splněno. Po cestě kontroluji zaschlost barvy - dobrý, můžu chvíli pokračovat v malování. Jen co dožehlím dvě košile.... A v tomto duchu pokračuji až do večera. Večer (poté co vydrtím Miu v člobrdu, takže už je zase naštvaná a dopíjím studenou kávu, kterou jsem si ráno uvařila k malování), je skóre:

3 vyžehlené košile - ačkoli žehlička jela téměř půl dne  (to Vám fotit teda nebudu).

2 dodělané domečky (k mání u mě na Fleru):

a k domečkům stromeček..

a k tomu miliarda lehce připálených mandlových sušenek, které už ovšem (o 12 hodin později) opět nejsou (ta lehká zčernalost jim zřejmě přidala na chuti)... 
 

 Jo a kdybyste to nevěděli, tak ty sušenky jsem pekla jen proto, abych měla využití pro tuhle krásnou plechovou dózu, kterou jsem si pořídila v Norimberku aniž bych vůbec věděla na co... 

Tak už to vím - na sušenky. 

Budu muset upéct další várku.

ROČNÍ OBDOBÍ

Miluju léto. To teplo (jediné roční období, kdy večer nenavlékám tlusté ponožky), koupání a jahody. 

Když přijde podzim, nezlobím se. Fascinují mě všechny ty barvy, mám ráda dýně a vůni ranní mlhy. 

Zima je vlastně taky dobrá. Pití teplých nápojů (hlavně těch s přídavkem rumu ;-)), sníh a Vánoce. 

Ale jaro, jaro je nejvíc. 

Je to prostě nádhera. Všechno začíná znovu.  

Příroda se nemůže nabažit prvních paprsků a vystrkuje své zelené prstíky s takovou rychlostí, že se nestačím divit. Všechno ožívá. 

Je to úžasné. 

Nikdy mě to nepřestane fascinovat. 

Slibuji, že je to už poslední makrokoláž. Makroobjektiv vrácen. Děkuji. Užila jsem si to. A ještě budu - i bez super objektivu.

Jaro je prostě tady :-)

ZPOMALOVAČE A ZRYCHLOVAČE

Dnes jsem našla tenhle článek: 

http://na-kopecku.blogspot.cz/2016/03/disconnect-to-reconnect.html?showComment=1459630957284

O urychlovačích a zpomalovačích. 

O životě ve stresu a o rychlé chůzi se zbytkem stáda. 

Článek přesně pro mě. 

Trávím poslední dobou život v práci. 

Sice mě práce baví, ale čeho je moc... 

Ve čtvrtek jsem v jednu chvíli s Miu ve městě na první letošní zmrzlině, vzápětí musím zpátky na firmu, protože někdo něco pokazil a musí se to opravit.

V neděli ve dvanáct v noci sháním po telefonu ubytování pro montéry v Essenu. 

V pondělí opouštím dlouho očekávanou návštěvu a odjíždím na firmu dotisknout něco, co chybí kdesi na stánku. 

Mám výčitky, když po devíti hodinách opouštím firmu.

Brzo vstávám a pozdě se vracím domů. 

Jezdím rychle a zřejmě zase dostanu pokutu.

Je to chaos. 

Jsem unavená. 

Dělám ze stresu chyby a nemám čas na kontrolu ani nápravu. 

Neodepisuju na e-maily přátel a občas neberu telefon.

Časový press mě nutí odbývat a nedotahovat věci.

Takhle to nemělo být. 

Asi už jsem stará na to, abych dělala neplacené přesčasy (spoustu neplacených přesčasů), neměla čas na Miu, o sobě ani nemluvím (a už vůbec nezmiňuju obhospodařování a úklid nemovitostí ... a pec jsem nezapla od Vánoc). 

Život moc rychle utíká a každá minuta je vzácná. 

Asi jsem už stará na to, abych se bála něco namítat, abych náhodou nepřišla o místo. 

Asi už jsem stará na to, abych musela někomu něco dokazovat. 

Budu si muset dupnout. Aplikovat více zpomalovačů.

Chci mít čas na své dítě, přátele a koníčky. Chci víc žít.

Možná budu bez práce. 

To bude volna... ;-)

KOUSKY

Nějak do sebe poslední dobou skoro nic nezapadá. 

Snad jen puzzle, které jsem nechala udělat pro Miu ze svého obrázku. 

Takhle vypadá původní vesmír...

... a takto vesmír na dílky:

Kéž by šlo všechno tak lehce poskládat ...

JAK FOTIT MAKRO...

... to tedy nevím. 

Očividně mám pro tuto činnost stejné schopnosti, jako pro vše ostatní - nedotáhnu to do konce, nepřečtu návod, nepochopím techniku, nerozumím číslům a něco sice nafotím, ale ostatní to zvládnou líp. Snažím se, ale jako vždy, ne dost... Když k tomu přičtete od narození se klepající a třaslavý stisk a nechuť používat stativ, nemůže logicky vzniknout ohromující fotka a ani zapůjčený makroobjektiv v hodnotě 20tisíc to nezlepší..

A tak z cca 300 fotek rozmazaných, odlétajících much, brouků a včel šlo použít jen tyto: 

Jedna věc je jistá. 

Majitel tohoto zázračného objektivu měl pravdu, když říkal: makro je to jako droga. 

A tak dokud nebude svého tubusovitého mazlíka postrádat a ten zůstane v mém dočasném opatrovnictví, budu se nadále zřejmě pohybovat plížením-plazením vpřed, mé okolí ze mě uvidí pouze vyčnívající zadnici a  na kolenou prodřu a zazelením většinu svých džínů.

Ale slibuji Vám, že každého brouka nechám žít.