VOLBA VHODNÉHO KONÍČKA

Měla jsem seznam co nikdy, ale opravdu NIKDY, nebudu dělat svému dítěti. 

Nutit ho do volnočasových aktivit, které baví mě, byl jedním z bodů. 

Porušila jsem ho, když Mia měla necelé 3 roky. Tehdy jsme totiž začaly jezdit "na koníky".

Koně byli vždycky mojí láskou, i když nuceně skrytou (v dosahu nebyla žádná stáj a rodiče mé nadšení nesdíleli). Ač jsem nějakou dobu dojížděla na jízdárnu a kdykoli jsem potkala vhodnou čtyřnohou oběť, drápala jsem se do sedla, stále to nebylo ono.

Když mi kolegyně z práce řekla, že chodí s dcerkou jezdit, hned jsme se k nim přidaly. "Vztah ke zvířatům je třeba pěstovat odmala", omlouvala jsem si porušení svých vlastních rodičovských přikázání, "dítě se naučí disciplíně a zároveň jí tím zajistím sportovní vyžití..." (jsem totiž totální sportovní antitalent a mám obavy, abych nepřenesla negativní vztah k pohybovým aktivitám i na svého potomka).

Kolegyně s dcerkou časem odpadly, ale my už jsme u koní  zůstaly...

S majitelkou stájí a její rodinou jsme téměř srostly. 

Slavíme spolu narozeniny, Vánoce, trávíme prázdniny. 

Kdykoli můžeme, vyrážíme ke koníkům. 

Mia koně nemá jako zálibu, bere je jako samozřejmou součást našeho života (něco jako morče, jen trošku větší). Raději než ježdění je vodí (manipulace s kýmkoli je vůbec její velké hobby a když je dotyčný větší než ona, získává to nádech dobrodružství).

Jestli budou koně Miiným koníčkem, to nevím, každopádně jsme tam obě šťastné. A o tom to asi je... 

NA CHALUPĚ

Prodloužený víkend a konečně teplo. 

Letos poprvé na chalupě přes noc. 

Zahrada připomíná džungli, podnikla jsem chabý pokus u osazení jednoho záhonku již vzrostlým hráškem, ale podezírám matku přírodu, že ho nechá opět uschnout (jako loni). Stejně tak salát. 

Zasetí ředkviček jsem vzdala rovnou... Chce to pravidelnou zálivku a to zahrádce slíbit nemůžu. Jsou týdny, kdy se tam prostě nedostaneme...

Ale je nám tam dobře. 

Zvlášť když v džungli objevíme pažitku (je potřeba z ní prvně vytřídit trávu ;-)).

              (Vytáhly jsme z půdy prudce stylový umakartový stůl :-))

A to jaro - to je prostě nádhera... 

Škoda, že sem nejde vložit vůně.

  

Ovšem největší akcí víkendu byl bezpochyby náš první výlet zn. "Každá na svém kole". Mia už vychytala rozjíždění a brždění, tak jsme mohly vyrazit.

A že jí to jede - v životě jsem neviděla někoho tak rychle šlapat (proto ta rozmazaná fotka - nejde ji prostě v té úděsné rychlosti, jakou rozpohybovává své retrokolečko pořádně vyfotit ;-).

Skutečnost, že jsem si mohla z kola konečně odtranit dětské sedátko způsobila, že jsem ji dovolila sjet i největší Drnholecký kopec (velikosti krtčího drnu) aniž bych neustále syčela a hystericky vykřikovala, ať brzdí - přece neodradím nadšenou cyklistku...

 Ujely jsme sice asi jen 1500 m, ale obě jsme z toho byly naprosto vyčerpané (Mia fyzicky, já psychicky).

A kdyby jste se pozastavovali nad helmou frajersky postrčenou do týla, tak to je zřejmě vlivem protivětru.

No a nakonec jsem byla vyskládat pec. Vždycky překvapení největší... 

Teď se toho moc nepovedlo a když se povedlo, tak mi to upadlo. Asi snaha vyšší moci mi dokázat, že na uživení to opravdu není.

Dva kaktusoví květináčci přežili. Snad si je někdo koupí.

LÁSKY ČAS

Déšť na první máj nám nevadil. Doháněly se resty. Peklo se - v peci i v troubě. Užívaly jsme si.

"Mami, prosím Tě rozesteleš mi deštník?" 

Tak jsem rozestlala. A šlo se ven... 

ČISTOTA PŮL ZDRAVÍ

Přála bych si, aby byl náš byt uklizený. 

Aby komínky ve skříních zařezávaly a obaly spotřebovaných šamponů a tekutých mýdel neustále nepadaly   při sprchování do vany. 

Aby se umyvadlo lesklo (stejně tak i okna), z pod gauče nevybíhaly prachové chumáče a na nohy se mi nelepily  morčecí bobky, které Bambule s neuvěřitelnou sveřepostí vyhazuje z klece.  

Přála bych si, abych si mohla večer sednout s hrnkem čaje a knížkou a jen tak občas jedním okem skouknout nablýskaný byt, kde ve výhledu nebrání ani zával věcí na stole ani Mont Everest nevyžehleného prádla, ledabyle přehozený přes gauč.

Ale nejde to. Zvolte mě klidně bordelářem roku, myslete si, že mým nejbližším příbuzným je roztomilý vepřík, klidně věřte, že mám k úklidu negativní vztah...

Ale ono to tak není. Moc ráda bych měla „načančáno“. 

Ale kombinace nedostatku času, volba jiných priorit spolu s velkým množstvím koníčků a věcí k nim potřebným a se samosetvořícím chaosem naklizenost naší domácnosti neumožňuje. 

Zrovna teď mám například rozdělanou rekonstrukci starého dřevěného kolotoče, dvě bedny nenaglazovaných květináčků pro kaktusy zatím marně čekající v přepravce, 

rozmalovanou pozvánku na kamarádčiny 30tiny a napůl přesazené sazenice (v dokončení mi zabránil déšť). 

Taky jsem musela odjet do Německa (reportáž snad příště), na služební cestu do Prahy, čarodějnický ples taky nepočká

 

a někdy musím chodit i do práce...

Říká se, že čistota půl zdraví, ale já ten úklid prostě nestíhám... Možná proto už 3 měsíce soustavně kašlu...

OBRÁZKY

Mám je. Vytištěné na plátně, podlepené silnou deskou, barevné. Reprodukce mých obrázků. 

Snad se budou líbit dětem i rodičům a udělají radost. 

To bych byla moc ráda. 

Spinkání

Nám déšť nevadí...

 

Bambule se stěhuje

Koupit se dají u mně na Fleru www.fler.cz/kavanzo v sekci obrázky.

ŽAMBERK

Některé kamarády mám téměř sto let. Duca mezi ně patří. 

Neviděly jsme se dlouho - předlouho. 

To proto, že se z Klentnice odstěhovala do Žamberka a obě jsme si pořídily dítě. Nic to však mezi námi nezměnilo - jen už to takhle dál nešlo a musely jsme se zase vidět.

A tak jsme jely. A užily si to náramně.

Orlické hory jsou nádherné, malé chaloupky a zelené kopce plné krav, lesy a spousta památek...

 Takže aspoň krátká fotoreportáž, zachycující krásu okolo Žamberka cca z 10 procen a vůbec celý báječný víkend, za což Duce a její rodince moc děkuji a doufám, že jim to brzo oplatíme :-).

(Ducánci)

Vyřádily jsme se na jarmarku (a zalítaly si v labuti jako za mlada - kupodivu nás unesla),

navštívily farmářské trhy na zámku v Doudlebách...

 

 

...a místní zvěřinec

 

a taky výstavu vláčků (kdo najde na fotce oběšence, vyhrává...).

 

  Častolovice (nebo jak se to jmenovalo - zámek je prostě v každé vesnici a špatně se to sleduje...)

PS: kvůli enormní fotogeničnosti okolí o víkendu a následnému zahlcení fotoaparátu, jsem si stáhla Picassu (ve snaze vytvořit ohromující koláž plnou zážitků), ale dost spolu válčíme. 

Počítač nezvládá velké rozlišení fotek, Picassa nezvládá zobrazovat jejich ještě větší množství a já nezvládám, skutečnost, že mi to nejde a jsou dvě v noci a ráno brzo vstávám k zubařovi... Takže dobrou.

 

PIKNIK

V týdnu nemám moc času ani chuti něco zásadního podnikat. Většinou jsem utahaná a jsem ráda, když si aktivity s Miu odbudu někde sedíc na lavičce u hřiště, nejlépe s knížkou. Ale štve mě to. I z pracovních dnů by se mělo dát udělat něco lepšího než čekání na víkend. A tak jsem včera zmobilizovala síly a vyrazily jsme na piknik. Ve dvou, s obřím košem a horou jídla a samozřejmě s Otou. Na piknik k vlakové trati. A bylo to bezva. 

Brzo zopakujeme. 

Dnes po práci vyrážíme směr Žamberk. Tak moc se těším....