Prosinec byl hektický. Stihla jsem toho hodně a stihla jsem kupodivu všechno. I díky tomu, že jsem si zajistila paní na úklid, cukroví jsem objednala v prověřené cukrárně a chlebíčky v chlebíčkárně (pěji chválu na všechny tři instituce a příští rok to hodlám opakovat).
Ne že bysme vůbec nepekly, ale začaly jsme s Miu už koncem října a všechny tři várky cukroví, které jsme vytvořily, jsme i úspěšně snědly.
Díky tomuto osvícení jsem ušetřila spoustu času a mohla:
- konečně došít kousíčkovou deku, jak jí říká Miulína
- stihla jsem vypálit dvě pece. Plné domečků a naslibovaných dárečků. Všechny to stihly do Vánoc dorazit ke svým majitelům.
- uskutečnila jsem pokus o implementaci svého obrázku na krabičku čajů Sonnentor v rámci soutěže k 25. výročí výroby.
Obrázek jsem posílala dvě hodiny před uzávěrkou soutěže.
Nevybrali mě, ale pokud by tak učinili, vypadalo by to takto:
Přesto jsme na ně nezanevřely a jako každý rok jsme s Miu do Sonnentoru zavítaly na Mikuláše. A jako každý rok - nezklamali. Bylo to skvělé - divadlo pro děti, peklo, ochutnávka čajů i návštěva kavárny.
- ale hlavně - stihly jsme všechny návštěvy a setkání s přáteli a kamarády, kolotoče na Svoboďáku a ochutnávky svařáku, nákup dárečků a užívaly si Vánoc na sněhu.
Všechno pěkně v klidu, protože doma bylo napečeno a naklizeno.
Na štědrý den nás nakonec bylo třináct. Čtyři generace. Doufám, že se příští rok zase všichni potkáme - dlouho jsem tak krásné Vánoční svátky nezažila. S přáteli a s rodinou. Tak, jak to má být.
