ŠITÍ

Asi mám přemíru volného času. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč jsem vytáhla šicí stroj. 

Každopádně - Mia má nový klobouk na prázdniny. 

Oboustranný. Veverkový.

Uvidí ho až zítra, takže jako modelka zaskočil její oblíbený pes "Dědušák". 

Má trošku šišatou hlavu (Dědušák, ne Mia), ale průměr sedí :-). 

 

PÁLÍ MI TO

 v peci na 1200 °C :-).

Na zakázku i jen tak, pro radost. 

Krysa Filoména ZDE

Věž TADY

 Domeček pro víly už má svou majitelku až na Slovensku

 Činžák TU

A ještě není konec. Ale zase nestíhám fotit. Pro změnu :-)

NA LODI

Jakmile se oteplí voda i vzduch, je čas nafouknout loď. 

Sobota byl ten správný den na zahájení plavební sezóny.

Mia se od rána nemohla dočkat a tak se snídaně podávala do lodi. 

 Premiéru u nás měla pohanková kaše s jahodami ze naší zahrádky (byl docela oříšek je najít, ale o tom níže).

Kaše měla úspěch. 
Snězeno.

Můžeme vyrazit.

Cílem je (jako už každoročně) Dyje, která nám teče za rohem (my se totiž zelené vody nebojíme, ba naopak, jde nám k pleti).

Mia tradičně ve vleku (mamííí o zadek se mi třou chaluhy)

 

Já hezky v suchu v kajaku, který vozil ještě mého dědečka s babičkou.

 Cíl je kousek vzdálená mělčina (my říkáme ostrov), kde se dají sbírat mušle (prázdné slávky). 

Mia se činila a tak jsme jich měly plný kyblík (musím vymyslet, k čemu se nám hodí ;-))

 

Mia si to užívala, zato Ota, jako správný aristokrat, koupání nesnáší.

Prvně se zdráhal opustit loď,

 

 Poté na něj šly mdloby, když zjistil, v jaké bryndě se to vlastně ocitl...

Vyšplhal na strom a odmítal svůj plovoucí vor opustit.

 Dokud ho obětavý plavčík nepřenesl na hlavní palubu.

Mluvit s námi začal až u snídaně.

A zatím co my si užíváme, maringotka a chalupa se proměňují v džungli.

Někdy to potěší...,

 ale většinou je to spíš děsivé, jakou rychlostí mizí stopy lidské (mojí) činnosti.

 

 A ono je to vlastně asi dobře. A vypadá to docela hezky.

To, že nemůžu nikde projít, přejdu tichým mlčením.

Asi to tak nechám. Přestanu kultivovat. Já i příroda tím ušetříme spoustu času. 

Udělám z toho záměr. 

Dobrou noc.

VENKU PRŠÍ

A my si s Miu hrajeme na výtvarnou výchovu (na její přání). 

 

Ona razítkuje, já dokresluju krajinu a pak vymýšlíme příběh.

V mezičase doháním resty (opět a stále ;-)).

S prvním obrazem jsem nebyla moc spokojená, tak to zkouším znovu.

A za déšť díky, protože už konečně rostou:

BEATLE

Ve čtvrtek ráno vyrážím do práce. 

Broukem. 

Nastartuju - ručička benzínoměru (nebo jak se ta věc jmenuje) se začíná přibližovat k červenému poli - je třeba natankovat. 

Tankování mi nejde. 

Mám problém rozpoznat, na kterou stranu točit klíčem a na kterou víčkem od nádrže. V praxi to probíhá tak, že stojím u stojanu, všichni na mě civí a já půl hodiny otáčím klíč všemi různými směry a nejsem schopna otevřít nádrž. Pak už to psychicky nevydržím, a jdu požádat chlapa opřeného o zeď benzínky, nevěřícně zírajícího na "další neschopnou ženskou". 

Dojde k broukovi, jednou otočí, otevře a tiše se uchychtává. 
Za ty roky už mi to nevadí. Už jsem si zvykla. 
Na orientaci jsem prostě dement, i když se jedná jen o směr otočení klíče. Chybí mi patřičná část mozku - a to zcela. 

Abych předešla předchozímu scénáři, chystám si nádrž už v garáži. Odšroubuju víčko (stejně frajersky jako chlap) a položím ho na sedadlo.

Vyrážím. 

Po 500 m (cca 200 m od benzinové pumpy) brouk škytne a vypne. 

Zcela bez varování a dovolí si už znovu nenastartovat. 

Trošku blokuju trolejbus. 

Volam klidným hlasem kamarádovi, co má stejnou cestu do práce.

Žádám, zda-li mě může odtlačit. 

Může (celé mé okolí už si zvyklo, že je v pravidelných intervalech žádám o roztlačení/odtažení).

Dojede na motorce. Společnými silami nažducháme stávkaře do protisměru a zaparkuju. 

Tvářím se, že je to normální (jinde místo není). 

 Sedám na motorku bez helmy, s kabelkou přes rameno (stále se tvářím, že je to normální) a nechávám se odvézt do práce.

Večer jedu do Prahy na koncert jednoho z Brouků. 

Doufám, že mise bude úspěšnější a že ho taky nebudu muset odtlačit. 

 PS: Zůčastněný kamarád mi pro příště doporučil tento způsob zastavování kolemjdoucích "tlačičů".  Jen si nejsem jistá, jestli když já se vysvleču do plavek, jestli mi někdo zastaví. 

KERAMIKA

Mia donesla výrobky z výtvarného kroužku. 

Asi tunu obrázků a nějakou keramiku.  

Hliněná Ledová královna mě dostala. 

Přesné proporce (no já vím, ruce jsou trošku delší... ale nebudeme puntičkáři) a záhyby na šatech. Obličej musíme ještě dopilovat, ale na 6letou holčičku myslím, že dobrý. 

A taky skutečnost, že nepoužila šílené barevné glazury (na rozdíl od ostatních dětí), ale jen decentní burel.

A já jsem KONEČNĚ naplnila pec (přinutily mě zákaznice - a že mi to trvalo...). První výpal je za mnou. 

Teď už jen naglazovat a vypálit podruhé. 

Tolik mi to chybělo, ale kde vzít víc času?

Jak vypálím, bude GIVE AWAY. 

Aby jste měly (měli) taky radost.

CHALUPA

Máme starou chalupu. 

Dědeček s babičkou ji předělávali před 30 lety, teď je ve fázi, kdy ji drží pohromadě omítka. 

Moje máma (nová majitelka) k ní nemá vztah a moc tam nejezdí a mě se nechce investovat do něčeho, co není moje ani čas ani peníze. 

A tak provádím jen drobné a nutné úpravy. 

Tak, aby mě to nezruinovalo. 

 Naposled to byly dveře. 

Potáhla jsem je velkoplošným tiskem, který zbyl z výstavy. 

Trošku kýče, ze kterého je Mia nadšená... 

Chvilku nám to vydrží, a až bude tapeta škaredá, tak ji strhnu a dveře natřu. 

Sranda musí být ;-)

                                          před                                                                           po

 Taky jsem trošku vylepšila zádveří. 

"Vybufeťeným" materiálem + bílá a černá barva ve spreji. 

Džbány chtěla kamarádka vyhodit. 

Tak se u nás chvíli ohřejí. 

Do chvíle, než do nich žduchne pes...

Jinak se snažím zpacifikovat džungli. Jde to těžko. 

Nemám na to buňky ani srdce ničit tu divokou krásu.

Vydržím hodiny koukat na včeli jak létají z kytky na kytku.  

Asi už stárnu :-).

Ale přes to, že jsem kozel zahradníkem, letos sklizeň byla (pokud se mi podaří najít úrodu mezi plevelem).

Cca 10 kedluben a 4 saláty a 5 hrášků a rebarbora. 

Na mě, jako začínajícího Mičurina, úspěch převeliký.

Jo a vyrostly fazole, které jsem sázela loni. Mezi rajčaty...

Jahod máme požehnaně.  

Bez práce, okopávání, protrhávání a zalévání. 

Sladká slast.

Sousedům vedle, se zahrádkou osazenou do přísných linií, bez jediného plevele a s pravidelnou zálivkou, se letos jahody neurodily.

Holt - nejblbější zahradník má zřejmě největší jahody.

(Slitovala jsem se, misku jsem jim věnovala - a zdržela jsem se  vtipných rad a poznámek)

No a zatím, co zahradničíme na chalupě, u maringotky něco divného klíčí...

NORSKO ZÁVĚR

Ná závěr jen pár zajímavostí. 

Jako reportážní dokumentarista se asi neuživím....  

Zažiju, nafotím a pak nestíhám zpracovat. 

Vikersund - nejvyšší skokanský můstek světa. 1078 schodů. Zvládli jsme to. I kolega Radek, o kterého jsem měla strach už od čtvrtiny výšlapu. 

Ale dolů bych neskočila...

Památník něčeho na náměstí něčeho. V Oslu. 

Názvy v Norštině můj mozek udrží maximálně 3 sekundy... 

Pokud někdo víte, o co tu jde, napište do komentářů. Bylo to více než zajímavé...

Skvělý norský kafe - u přístavu rozdával Starbucks ledovou kávu zdarma...

Označení norských toy-toyek

 

Hradní stráž a jejich srandovní pokrývky hlavy 

Norsko a voda patří neodmyslitelně k sobě....

 Jednou budu mít taky takovou loď ;-)

Voda má asi cca 10 stupňů. Nešlo tvářit se normálně. 

Prodělala jsem zástavu srdce.

Kolega necítil uši ještě půl hodiny po vynoření.

Jakmile vysvitne sluníčko (na které my jsme měli štěstí celý týden), všichni stáhnou střechy a vyrazí ven...

Pár fotek z pevnosti Akershus, tyčící se nad centrem Osla

A ještě chybějící důkaz, že jsem v Norsku opravdu byla pracovně - stánek Lockheed Martin, který jsme stavěli.

 

 

No a to je z Norska už opravdu všechno. Tadydadyda.