středa 27. dubna 2016

PLIŽOUN A TLACHAPOUD

Občas je třeba vyvenčit zvířata. Třeba Pližouna a Tlachapouda. 

Pližoun Béďa je roztomilé zvířátko s nenechavým nosem. Ideální mazlík do dětského pokoje, dohlídne na vaše zlatíčka a navíc je prudce dekorativní. 
Zbožňuje olomoucké tvarůžky, topinky s česnekem a vanilkové rohlíčky. Také správně uleželé ponožky ho nenechají chladným.
Pližoun Béďa je pěkný macek. Byl vyroben z tmavé šamotové hlíny, bříško vylité roztaveným sklem. Měří 19 cm v kohoutku a 32 cm od čumáčku ke špičce ocásku. 



Tlachapoud Bruno je zcela bezúdržbový bíložravý domácí miláček s hebkou srstí a dobromyslnou povahou. Ideální do dětského pokoje jako přítel vašich ratolestí. 
Pozor, v noci občas ťapká po bytě a hledá něco k snědku.
Bruno je kus chlapa - měří od hlavy k ocásku 25 cm a od ocásku k hlavě taktéž. 
Vyrostl do výšky 22 cm.
Vyroben z tmavé šamotové hlíny, bříško vylité zeleným roztaveným sklem. 


K mání jsou oba ZDE a ZDE.

pondělí 25. dubna 2016

JULČA

Jak začne teplo, je to pro mě pokyn pro přestavbu terasy.
 Je potřeba začlenit sazeničky rajčat, přidat pár jahod, přesadit bylinky.
 A tak květináčů přibývá a terasa se plní. 

Na víkendovém výletě se mi podařilo ukořistit téměř nové smaltované umyvadlo (už jste někdy šli na výšlap s plechovým dřezem?)



 a tak čáry máry - máme nový jahodový stolek.




Na terase teď trávíme rády čas nejen my, ale pravidelně se sem dostavuje i hrdlička, která se vůbec nebojí, takže se dá fotit pěkně z blízka. 



Před 4 lety jsme s Miu jedno hrdliččí mládě vypiplaly, odkrmily a ochočily (našly jsme ho vypadlé z hnízda) a asi po dvou měsících vypustily, tak obě doufáme, že tahle pernatá frajerka je naše Julča. 





Ať je či není, pěkně ji přilepšujeme do krmítka a užíváme si společnou přítomnost. A Mia dočasně přestala otravovat s pořízením papouška. 

Jestli se ale ptačí návštěvníci našeho krmítka budou i nadále zvětšovat (z vrabců a sýkorek jsme přešly na hrdličku),



v příštím roce očekávám návštěvu minimálně kondora. 
Budeme muset pořídit větší budku.

neděle 24. dubna 2016

DÁMSKÁ JÍZDA S RALPHEM LAURENEM

Moc nenakupuju, ale když už, tak přes internet. 
Maratonové běhy po obchodech nesnáším a tak když cokoli potřebuju, odhaduji velikost a barvu zboží na obrázku, plním virtuální košík a těším se na příchod pošťáka.

Když minula zima, a já jsem zjistila, že botník neobsahuje botky v souladu s přicházejícím oteplením, zapla jsem počítač a objednala si je:
Vytoužené a dlouho okukované polobotky od Ralpha Laurena s červeným koníkem. 


Dorazily ve festovní krabici, zabalené v hedvábném papíře a mé nadšení neznalo mezí. 
Budu je nosit pořád, bez ohledu na počasí. Jsou prostě nádherné. To propracování, ta barva, ten heboučký semiš...
Samou láskou jsem jim odpustila i fakt, že mě dřou do kotníků, zanevřela na zbývající obuv a hned druhý den je vzala s sebou na dámskou jízdu do Čeladné, kterou jsme s  holkama naplánovaly už před 4 měsíci (tentokrát bez dětí). 

Byl to báječný víkend.  Tedy - pokud jsem seděla - v autě, ve výřivce, v posteli, u snídaně, na večeři nebo plovala v bazéně.
 V sobotu jsme totiž s děvčaty vyrazily na výlet (některým z nás totiž připadalo popíjení šampusu, masáže, válení se v posteli  jako příliš zhýralé a málo akční - no chápete to???).  

Výlet - tedy spíš výšlap,  vedl 4 km do prudkého kopce: 

a pak 4 km zase zpět. 

Po prvním kilometru rozkvetlou beskydskou krajinou jsem však již nevnímala krásy přírody - a že jich bylo - třeba tady: 


tady: 


a tady:

 Designová obuv totiž naprosto odmítla plnit ochrannou funkci mých nohou a zcela zákeřně mi vytvořila set několika set obřích puchýřů, na všemožných místech, takže do cíle jsem dolezla s vypětím sil a zbytek pobytu jsem trávila v žabkách (i přes skutečnost, že byly 3 stupně nad nulou).

Boty jsem doma něžně otřela, zabalila zpět do hedvábného papíru a vrátila do festovní krabice. 
Počkám, až se mi zahojí všechna válečná zranění a pak jim dám ještě šanci. 
Ralph Lauren je přece Američan, tak jak to, že tyhle farmářky od něj připomínají španělskou botu?


úterý 19. dubna 2016

VZÁCNÁ NÁVŠTĚVA


 Přijeli za námi až z Kolína nad Rýnem. 
Leona (tu už znáte ODSUD), její manžel Ralf a čtyřnohý šlechtic Amury. 
Maringotku navštívili poprvé a vypadali nadšeně (jen Amury se stále tváří neutrálně a patřičně povznešeně). 



 Předtím však bylo třeba maringotku i přilehlé okolí patřičně zvelebit.
A tak jsme "stříkly" nabídku nápojů (aby se tu Ralf cítil jako doma),



přidaly orientační cedulky, aby  příště trefili,


a posekaly trávník, aby se nikdo neztratil v té džungli, co tu za 14 dnů vyrostla.



Den byl jako vymalovaný. A i když se návštěva nezdržela dlouho, užili jsme si to všichni. 
Nakonec i Amury.


Po odchodu jsme ještě trošku upravily a osadily latifundie jahodníkem (už jsem dokonce koupila tvořítka na jahodové ledňáčky),


nacpaly si bříška,



a trošku zachytily okolní plenér - každá po svém.


No a pak už jen odjezd a návrat domů. 
Ať už je zase víkend. 


pondělí 18. dubna 2016

GRAFICKÝ TABLET

Hrozně jsem si ho přála. Když ho mám, nedokážu ho plně ovládnout. Dělá si co chce. Nespolupracuje. Válčím s ním. Bezúspěšně. 
Nevím, jak nastavit velikost obrázku, jak vyhladit okraje...  
Je to tristní. 
Ale trénuju. Berou mě křeče do ramene, mám touhu s tím seknout, ale vytrvávám. 
Obrázek, co mám rukou nakreslený za pár minut, mi na tabletu trvá několik večerů. Snad se to zlepší. Urputností. Odhodláním. Snahou. Uvidíme.

Poník Pikušek na plakátek pro mateřskou školku:



Dinosaurus pro mou malou spolubydlící, co má raději různé potvory než princezny... :



 PS: Pokud někdo máte zkušenosti s WACOMEM, budu ráda, když se pochlubíte...

sobota 16. dubna 2016

ZASE

Zase fotky kytek. Já vím, už jsem s tím otravná... 
Ale když já se nemůžu nabažit té vůně a krásy... 
Musíte doufat, že přestanou kvést a já změním téma.




Přeji krásný víkend z jihu Moravy. 
 

čtvrtek 14. dubna 2016

BEZZUBKA

A je to tu. První zub venku. Jednička vlevo dole. Mia se nemohla dočkat, až vypadne. Byl to trošku boj... 
Já jsem zub vytrhnout nechtěla (nesnáším krev), ale Mia se ho chtěla zbavit za každou cenu (jednou bude své ukvapené snahy zbavit se zubů litovat). 
Mé doporučení ať si, po vzoru našeho psa, vyrazí zub o lavici (asi před půl Ota podcenil svůj věk, radostí vyskočil a vyrazil si spodní zuby o lavičku v chodbě) odmítla. 
Nakonec musela zakročit paní zubařka. Mia byla za hrdinku, ani necekla a pyšně si odnesla kus chrupu domů. 
Schovala ho pod polštář a ráno...


...zub pryč a po zoubku tu zůstal jen penízek a vzkaz od disgrafické zoubkové víly.
Mia nadšená, jen se ptala proč myška drží v packách skleničku...
Asi budu muset víc trénovat stylizovanou kresbu. 



A zde pohled na mé poškozené dítě. 
Ten flek na tričku je kečup (dělaly jsme pizzu) a bílé drobky v obličeji jsou kousky sýra, nikoli úlomky skloviny. 
Mia prostě připravuje pizzu celým tělem.

neděle 10. dubna 2016

KRÁSKY V DEŠTI

S balíkem kapesníků a tlustými ponožkami jsem se vypravila na chalupu. Na otočku. Nevydržela bych to. Bylo třeba zkonrolovat, zda vše kvete tak, jak má. 
Kvete. 
Kus jsem si odvezla domů. Zbylo jich tam ještě hodně. 
Než dojedu příště, určitě budou odkvetlé.



Vrhla jsem se zase do dodělávání nedodělků. 
Třeba kompletace klícky


Na terase mi schne další špulka/stoleček. Snad ji do týdne dokončím. Potřebuju nějak dobít energii. 

DOMEČKY

O víkendu nás zastihla choroba. Nic vážného, jen bolení v krku, únava a rýma. Začalo to už v týdnu a o víkendu to vyvrcholilo.
A tak jsme zůstaly doma (tedy až na návštěvu akvaristiky, kde jsme trošku doplnily stavy našeho vybydleného akvária). 

Samozřejmě jsem si slibovala, kolik udělám věcí a doženu restů a samozřejmě jsem stihla tak jednu pětinu. Zato jsem ZASE načala spoustu věcí, které ZASE budu dotahovat do konce několik měsíců... 

To jsem celá já. Výše uvedená situace vznikne tak, že si vytáhnete barvy a štětce s vizí, že natřete a pomalujete domečky, které vám už od Vánoc stojí na stole a zavazí.

A tak začnete (základem je uvařit si k tomu dobrou kávu, pak už to není povinnost, ale zábava - jen si pak nesmíte namáčet štětec do kávy a usrkávat k tomu obarvenou vodu).



Problém nastává ve chvíli, kdy natřený podklad domečků potřebuje zaschnout. V tu chvíli totiž rozválím těsto na sušenky, které od rána odpočívá v lednici a zapínám žehličku. Do toho volá vzteklá Mia z pokojíku, že "to lepidlo je úplně na prd a že to nedrží", tudíž odbíhám poskytnout první pomoc papírovému motýlovi, který se odmítá uchytit na přáníčku, takže mu hrozí demolice zásahem nešikovných prstíků mé (v tuto chvíli hystericky vzlikající) dcery.
Ve chvíli, kdy je motýl upevněn na svou pozici na přáníčku, ucítím vůni sušenek. Vůni již v mírně pokročilém stádiu. A tak odbíhám zachránit katastrofu v kuchyni, do toho se ozývá pračka, že už má splněno. Po cestě kontroluji zaschlost barvy - dobrý, můžu chvíli pokračovat v malování. Jen co dožehlím dvě košile.... A v tomto duchu pokračuji až do večera. Večer (poté co vydrtím Miu v člobrdu, takže už je zase naštvaná a dopíjím studenou kávu, kterou jsem si ráno uvařila k malování), je skóre:

3 vyžehlené košile - ačkoli žehlička jela téměř půl dne  (to Vám fotit teda nebudu).

2 dodělané domečky (k mání u mě na Fleru):


a k domečkům stromeček..



a k tomu miliarda lehce připálených mandlových sušenek, které už ovšem (o 12 hodin později) opět nejsou (ta lehká zčernalost jim zřejmě přidala na chuti)... 
 


 Jo a kdybyste to nevěděli, tak ty sušenky jsem pekla jen proto, abych měla využití pro tuhle krásnou plechovou dózu, kterou jsem si pořídila v Norimberku aniž bych vůbec věděla na co... 
Tak už to vím - na sušenky. 
Budu muset upéct další várku.

úterý 5. dubna 2016

ROČNÍ OBDOBÍ

Miluju léto. To teplo (jediné roční období, kdy večer nenavlékám tlusté ponožky), koupání a jahody. 
Když přijde podzim, nezlobím se. Fascinují mě všechny ty barvy, mám ráda dýně a vůni ranní mlhy. 
Zima je vlastně taky dobrá. Pití teplých nápojů (hlavně těch s přídavkem rumu ;-)), sníh a Vánoce. 
Ale jaro, jaro je nejvíc. 
Je to prostě nádhera. Všechno začíná znovu.  
Příroda se nemůže nabažit prvních paprsků a vystrkuje své zelené prstíky s takovou rychlostí, že se nestačím divit. Všechno ožívá. 
Je to úžasné. 
Nikdy mě to nepřestane fascinovat. 


Slibuji, že je to už poslední makrokoláž. Makroobjektiv vrácen. Děkuji. Užila jsem si to. A ještě budu - i bez super objektivu.


Jaro je prostě tady :-)

sobota 2. dubna 2016

ZPOMALOVAČE A ZRYCHLOVAČE


Dnes jsem našla tenhle článek: 
http://na-kopecku.blogspot.cz/2016/03/disconnect-to-reconnect.html?showComment=1459630957284

O urychlovačích a zpomalovačích. 
O životě ve stresu a o rychlé chůzi se zbytkem stáda. 

Článek přesně pro mě. 

Trávím poslední dobou život v práci. 
Sice mě práce baví, ale čeho je moc... 

Ve čtvrtek jsem v jednu chvíli s Miu ve městě na první letošní zmrzlině, vzápětí musím zpátky na firmu, protože někdo něco pokazil a musí se to opravit.
V neděli ve dvanáct v noci sháním po telefonu ubytování pro montéry v Essenu. 
V pondělí opouštím dlouho očekávanou návštěvu a odjíždím na firmu dotisknout něco, co chybí kdesi na stánku. 
Mám výčitky, když po devíti hodinách opouštím firmu.
Brzo vstávám a pozdě se vracím domů. 
Jezdím rychle a zřejmě zase dostanu pokutu.


Je to chaos. 
Jsem unavená. 
Dělám ze stresu chyby a nemám čas na kontrolu ani nápravu. 
Neodepisuju na e-maily přátel a občas neberu telefon.
Časový press mě nutí odbývat a nedotahovat věci.
Takhle to nemělo být. 

Asi už jsem stará na to, abych dělala neplacené přesčasy (spoustu neplacených přesčasů), neměla čas na Miu, o sobě ani nemluvím (a už vůbec nezmiňuju obhospodařování a úklid nemovitostí ... a pec jsem nezapla od Vánoc). 

Život moc rychle utíká a každá minuta je vzácná. 
Asi jsem už stará na to, abych se bála něco namítat, abych náhodou nepřišla o místo. 

Asi už jsem stará na to, abych musela někomu něco dokazovat. 

Budu si muset dupnout. Aplikovat více zpomalovačů.

Chci mít čas na své dítě, přátele a koníčky. Chci víc žít.

Možná budu bez práce. 

To bude volna... ;-)



KOUSKY

Nějak do sebe poslední dobou skoro nic nezapadá. 
Snad jen puzzle, které jsem nechala udělat pro Miu ze svého obrázku. 
Takhle vypadá původní vesmír...


... a takto vesmír na dílky:



Kéž by šlo všechno tak lehce poskládat ...